A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Maroko - Cestopisy

Maroko 2005

Moje druha navsteva Maroka

Cesta do Maroka brezen 2005.

Letěli jsme do Agadiru, tam jsme měli hotel. Druhý den ale jsme si hned pronajali auto, plánovali jsme zase cestovat po Maroku, jako posledně. Téměř stejnou trasu, ale s malou odchylkou, abychom viděli i něco jiného.

Napínavé to bylo hlavně s autem. U jedné firmy jsme si půjčili Fiat Uno, to jsme měli posledně také, jelo dobře a bylo i pohodlné na to, že to bylo menší. Jenomže tentokrát jsme takové štěstí neměli. Jeli jsme tankovat hned, aby bylo plné, takže asi 5 litru vyteklo. Ten, co nám to pronajímal tvrdil, že to nic není, že to je v pořádku. Domníval se asi, že auta neznáme. Ale, auto jsme tedy akceptovali, doufali, že to byla jen náhoda. Odpoledne jsme jeli do přístavu, kde jsme byli posledně a já jsem chtěla vědět, změnilo-li se tam něco nebo ne. Pamatuji se, že tam prodávali ryby, všechny možné i které jsme neznali. Sice tam strašně páchlo, ale zajímavé to bylo. Jenomže tentokrát tam ryby neměli, tak jsme jeli zpět k hotelu. Navíc, auto strašně bylo cítit benzínem. Jeli jsme do té firmy, co nám ho půjčila, že se s tím autem nedá jezdit, že bychom se otrávili. Slíbili, že tedy se na to podívají a abychom přišli v 7 hod večer.

Přišli jsme tedy, auto téměř vonělo, po benzínu ani ponětí. Vzali jsme ho tedy a zaparkovali před hotelem. Večer jsme všechno zabalili, co jsme si chtěli vzít sebou. Ráno jsme nasedli a Bosse, že ještě zajedeme dotankovat, abychom věděli, jak to vypadá s vytékáním benzínu. A přesně, bylo to totéž jako den předem. Benzín přetekl opět. Vyběhl na nás někdo a volal, že s tím autem nesmíme jet, že je to zakázané, s takovými auty jezdit a chytnou-li nás policajti, že nám zakáží jet. To jsme pomalu věděli i sami. Rozhodli jsme se, že auto vrátíme, najdeme jinou půjčovnu a tam si půjčíme jiné. Jeli jsme tam do té půjčovny, kde jsme si před 5 lety půjčovali Fiata. Bohužel neměl auta volná žádná, ale doporučil nám jinou půjčovnu. Zajeli jsme tam, auto měl. Byl to také Fiat, ale Palio. Ten v půjčovně tvrdil, že auto je dobré, že s ním až do Zagory jet můžeme, ale že jen ho musíme kontrolovat, hlavně vodu a olej. Ale jinak že je tedy v pořádku.

Tak jsme vrátili Fiat Uno za velkých protestu půjčovny Pochopitelně.. Naložili jsme věcí do Fiata Palio a konečně ve 4 hod odpoledne jsme vyjeli směrem do Esauiry. Ta ležela ca 170 km od Agadiru u moře také. Cesta tam trvala 3 hod., nedalo se jet rychle, silnice klikatá a nijak moc dobrá. Nic zajímavého co by stalo za zmínku jsme cestou neviděli. Do Esauiry jsme přijeli tedy v 7 večer, našli hned hotel, těsně u moře. A i těsně u vchodu do starého města – Mediny, jak se nazývají stará města v arabských zemích.

Vybalili jsme trochu a hned šli do Mediny tedy. Bylo to malinké, ale hezké městečko. Moc jsme se neprocházeli, byli jsme unaveni a tak jsme šli jen na večeři. Našli jsme jednu restauraci, která vypadala docela dobře. Obsluha už byla horši, ale šlo to. A jídlo bylo dobré. Ani si ale už nepamatuji, co jsme měli. Něco marockého, tagine? Nevím.

Druhý den ráno jsme po snídani ještě se šli znovu projít do Mediny, abychom ji viděli za denního světla. Byla hezká i za světla. Prošli jsme snad všechny uličky, moc jich nebylo, ale stačilo to na to, abychom se mírně zamotali. Na jednom náměstíčku jsme si sedli a dali kávu s tím, že pak půjdeme do hotelu, zabalíme a pojedeme dál, do Marrakeshe, což byl náš druhý cíl cesty a kde jsme plánovali zůstat 3 noci. Chtěli jsme sice ještě zajít podívat se na dřívější portugalskou pevnost, ale zjistili jsme, že tam se dá jít jen pěšky a že bychom to časově nestačili. Takže jsme se rozhodli, že to vzdáme. Pevnosti jsme již viděli dost tak jako tak a všechny vypadají v podstatě stejně.

Před odjezdem ještě Bosse tedy zkontroloval jak vodu, tak olej a vše bylo v pořádku. Vyjeli jsme a ujeli tak asi 40 km, když jsem slyšela divný zvuk, který jsem předtím neslyšela. Říkala jsem to Bossemu právě ve chvíli, kdy jsme viděli, jak ručička teploměru stoupá až vylezla až nahoru a kdyby mohla, lezla by asi dál. Auto zaškytalo a byl konec, zastavilo se. Bosse se snažil startovat, nešlo to. Říkali jsme si, že je asi přehřáté a že tedy chvíli počkáme, pak ho nastartujeme znovu. Jenomže ani neškytlo. Bylo úplně mrtvé. Stáli jsme uprostřed ničeho, sice byl na pravé straně nějaký statek, ale to nám moc nepomohlo, protože navíc neumíme ani arabsky, ani francouzsky a oni určitě zase neuměli anglicky. Navíc jsme stejně jen slyšeli ze statku kýhání osla.

Naštěstí tedy díky mobilním telefonům Bosse hned zavolal do půjčovny, že auto je mrtvé a nehne se. že chceme auto jiné a aby hned přijeli. Naštěstí tedy i jsme ještě nebyli tak moc daleko od Agadiru. Říkali sice, že tak za pět hodin přijedou, ale to jsme neakceptovali a Bosse jim v podstatě poručil, že za tři hodiny musejí být u nás. Když se auto rozbilo, byla právě 1 hod. Slíbili, že tedy vyjedou co nejdříve a za tři hodiny přijedou.

Čekali jsme, čekali. Ještě štěstí, že jsme měli sebou dost vody a dost i sušenek, takže jsme nežíznili a ani nehladověli. Měli jsme i štěstí, že bylo pod mrakem a že tedy nebylo horko. Čekání ale celkem šlo. Za chvíli vyšel ze statku kluk asi tak 12lety a šel pást ovce. Vyšel i nějaký pan, který šel s ním. Zastavil se u nás, snažili jsme se komunikovat, ale moc dobře to nešlo. Kluk za chvíli přišel s nějakými oříšky či co to bylo, nevíme. Nedalo se to jíst, nebo my nevěděli, jak se to jí. Stačili nám ale naše sušenky a voda. Čekání zase tak moc otravné nebylo, ale zábavné také ne. Měli jsme dost ale dobrou náladu stejně, zatím. Ke 4 hod jsme ale začínali být trochu nervózní. Bosse za chvíli volal tomu, co nám půjčil auto, kde jsou už a kdy asi tak přijedou. Tvrdili, že jsou už kousek od nás. Až na to, že ten kousek trval ještě tak hodinu.

Konečně přijeli, byli tři. On a jeho přítel či co a kluk asi tak 15letý. Špinavý od aut, byl to mechanik jejich a asi tak něco jako kluk na všechno. Otevřel víko od auta, vrtal se v motoru a prohlásil, že motor je rozbitý a že se s tím nedá nic dělat.
Nasedli jsme do toho auta, ve kterém oni přijeli a s kterým jsme měli pokračovat naši cestu. Byl to Renault Clio, celkem nově vypadalo. Nasedli i oni, abychom je odvezli do nejbližší vesnice, že musejí zajistit si odvoz rozbitého auta. Dojeli jsme tam, oni vysedli a my konečně v 6 hod. večer se vydali dál do Marrakeshe, kam jsme to měli ještě 150 km. 150 km samo o sobě nic není, ale silnice byla taková, že se nedalo jet moc rychle. Navíc se stmívalo a tak se moc rychle nedalo v těch kroutivých silnicích jet. Do Marrakeshe jsme přijeli asi nějak snad kolem 9 hod večer, ani už si nepamatuji. Málem jsme sice odjeli směrem na Casablanku díky špatně označené směrovce na Marrakesh, ale naštěstí se nám to zdálo divné, takže jsme otočili a vrátili se. A našli správnou silnici.

Domnívala jsem se, že bude snadné najit k tomu náměstí jak se teď jmenuje si nevzpomenu. El Jamia nebo tak nějak. Hotel jsem objednala ještě že Švédska přes Internet a byli jsme rádi, že jsem to udělala, protože shánět hotel tak pozdě, to by bylo dost hrozné a asi abychom nic nenašli. Nakonec by to dopadlo tak, že bychom asi spali v aute. Jezdili jsme tedy po Marrakeshi, vždy viděli směrovku k náměstí, ale to nikde nebylo. Vždy tam bylo něco jiného než to, co jsem chtěli. Nakonec jsme viděli policajty a tak jsme u nich zastavili a zeptali se. Ukázali nám, kde leží, což bylo i vidět už. Ale tam byla zavřena silnice, nesmělo se tam. Policajti ale když viděli, jak se tváříme nešťastně, tak nám povolili vjet na náměstí s tím, že tam ale nesmíme jet dal a musíme zaparkovat. Udělali jsme to tedy a zavolali do hotelu, aby si pro nás přišli. Řekli nám, že máme jet ke Café de Paris a tam cekat, že někdo přijde pro nás. Sice, tak jednoduché domluvit se nebylo, protože ten člověk uměl jen francouzsky a ne anglicky. Ale nakonec mu někdo tam pomohl a mluvil s Bossem tedy. Zajeli jsme tedy k té kavárně, byla vidět dobře a tak jsme se tam promotali davem lidi a čekali. Asi po 10 min se konečně někdo objevil, představil se jako student a že umí trochu anglicky a že nás zaveze k hotelu. Nasedl a dirigoval nás, jak máme jet. Zbytek cesty jsme ale museli jit, tam už se auto do těch úzkých uliček nedostalo. Auto jsme zaparkovali na parkovišti tam někde.

Přišli jsme do hotelu, říká se tomu typu Riad. Bylo to uvnitř velice hezké, patio s bazénkem a arkády všude. Byl to starší dům, ale hezky zrenovovaný, zřejmě dříve nějaký měšťanský dům někoho bohatého. Odnesli jsme věcí do pokoje, který byl také moc hezky, zajímavý. De facto asi tak 4 m široký a dlouhý ani nevím, 20m? Postele neměly místo vedle sebe, musely stát vedle zdi za sebou. Na konci místnosti byla koupelna a záchod, který byl bez dveří. Koupelna také. Bylo to pěkně vymyšlené.

Požádali jsme toho, co měl na starost hotel a co uměl jen francouzsky anebo tedy arabsky, aby nás dovedl k nějaké restauraci, která byla co nejblíž a měla slušné ceny, že jsme unaveni a hladoví, protože jsme od rána nic nejedli atd. Vyšli jsme před Riad a tam stal ten, co nás odvezl z náměstí k Riadu a hned se k nám vrhnul, že nás zavede do dobré restaurace. Řekli jsme i jemu, anglicky už, že něco nejbližšího a levného. On že ano. Šli jsme dost dlouho podle nás, tam byla restaurace a ten „student“ že je hrozne levná, jen 500,- na osobu. Takže jsme mu řekli, ať nás zavede do levnější. šli jsme dal a přišli jsme k jiné, která prý stala jen 200,- na osobu. Říkali jsme mu, že i to je hodně a že chceme něco normálního, ne s brišním tancem apod., že chceme jen rychle se najíst a jit spát. To už bylo určitě kolem 11 hod. A ať nás dovede na náměstí, tam jsem si pamatovala jednu restauraci, kde jsme jedli tenkrát před pěti lety. On že tedy ano a tak jsme šli a šli a šli a náměstí stále nikde. Už jsem na něj opravdu začala řvát, kde to náměstí je. On že hned bude. Určitě nás musel protáhnout celou Marrakeshi, když nás vodil po těch podle něho levných restauracích. Nakonec jsme ho vyhnali pryč, že ho nepotřebujeme. Zůstal s námi jen „hoteliér“, který nás dovedl hned na náměstí.. Tam nás nechal a domluvili jsme se, že až se najíme, zavoláme mu a on pro nás přijde ke Café de Paris zase. Restauraci jsem už našla snadno, přesně jsem si pamatovala, kde byla. A kdo se nevynořil zase „náš student“. A hned ano, ta restaurace je dobra, jenomže on mel na mysli jednu, která ležela kousek před „moji“ a která byla drahá. To jsem si také pamatovala z posledně, protože tam jsme šli napřed a odešli, když jsme viděli, že se tam ji téměř na stříbře. Mávla jsem na „studenta“ že my ale jdeme jinam a odešli jsme. Konečně mu ale došlo, že o něj nemáme zájem a odešel a my měli klid. Najedli jsme se a pak šli ke kavárně, zavolali „hoteliérovi“, který pro nás došel a za chvíli jsme byli v Riadu, který skutečně ležel ani ne 5 min od náměstí. Idiot student, který nás tahal všude možné, určitě dostával od těch restauraci nějaký poplatek za to, že jim vodil hosty.

Spalo se nám krásně, jak jsme byli unaveni. Ráno jsme se nasnídali, dostali jsme snídani jak hrom, která ale nevyhovovala Bossemu, který chce jogurt a salám a tak. Já bych si také dala třeba paštiku a sýr, ale nevadí mi kontinentální snídani. Navíc tady jsme dostali crepes a ještě něco co mě chutnalo docela dost. Takže jsem toho spocívala hodně. Po snídani jsme šli courat po Marrakeshi. Na náměstí nás ještě znovu dovedl „hoteliér“ s tím, že až půjdeme zpět a nenajdeme cestu, abychom zavolali zase. Ale to nebylo potřeba, našli jsme zpět. Jen jednou jsme druhy den nemohli najit správný dům, ulička byla správná, ale dům nějak schovaný. Naštěstí nás ale viděla pani z hotelu a přišla si pro nás.

Nejvíc jsme ten den byli v souk, to je bazar arabsky. Souk byl velký a tak tam člověk strávil pomalu cely den. Prodavači byli až otravní, jak nás lákali, abychom něco koupili. Byla to škoda, člověk se nemohl pomalu zastavit, aby na něco kouknul, jen jit, aby nás hned někdo nechytil a netáhl k němu na čaj a snažil se prodat nám všechno možné.

Večer jsme potom večeřeli na terase Riadu, udělali nám jídlo a bylo to hrozně příjemné. Byli jsme tam sami a bylo to téměř jako bychom byli doma. Jídlo bylo dobré také.

Další den jsme potom šli se podívat do Paláce de Bahia, bývalého paláce sultána. Bylo to hezké a velké. Pak jsme zase jen různě courali a koukali. Večer potom jsme jedli na náměstí v jedné spíš „vývařovně“ a jídlo nebylo nic moc. Ale bylo to zase levné. Takže něco za něco.

Náměstí večer bylo zajímavé, vonělo nebo „páchlo“ sem tam jídlem, všude byly pouliční kuchyně a kolem stoly s lavicemi, kde lide seděli a jedli. My jsme tam ale nejedli, báli jsme se, že by nám nebylo dobře, varovali všude, že Evropané by to jíst neměli, protože žaludky naše jsou jiné, tedy nezvykle na jejich jídlo. Ale bylo tam par turistu, co tam jedli, takže bud se nebáli, že jim bude spatně anebo jim pak spatně bylo druhy den, to nevíme.
Přes den bylo náměstí celkem prázdné, byly tam stánky s pomeranči a pak tedy různí kejklíři a jiní s kobrami a hlavně tam byl zmatek a spousta lidi. Zmatek tam byl ale večer také a spousta lidi též.

Den nato jsme zabalili a pokračovali dál v naší cestě směrem do Ouarzazate, což bylo asi tak zase 200 km daleko. Cesta vedla pres Vysoký Atlas, bylo tam chladněji také a byl vidět sníh úplně nahoře na vrcholcích. Zastavili jsme na oběd někde, jedli jsme jen chleba, co jsme měli sebou a vodu. Pak jsme pokračovali dal. Do Ouarzazate jsme přijeli kolem 4 hod odpoledne, našli celkem hned pěkný hotel. Tam už jsme byli, to město jako takové je moderní a nic zajímavého. Staré Ourzazate leželo kousek od moderního, ale tam nebylo celkem nic na koukání a to jsme viděli již posledně, když jsme tam přenocovali. Tenkrát jsme se byli podívat ve starém Kasbahu, kde kdysi bydleli pašové. Vedle byla něco jako Medína, tam jsme tenkrát také to procházeli, takže letos jsme tam už nesli. Bylo to uvnitř zajímavé, ale pro lidi, co tam bydleli asi dost hrozne. I když na to zvykli byli a nepřišlo jim, nechtěla bych tam bydlet. Na pohled ale to cele bylo opravdu hezké, pitoreskní. Krajina kolem byla hezká a městem protékala reka, kde byla tedy trochu voda, která posledně nebyla, protože jsme tam byli na podzim.

Kousek od města bylo i velké jezero, které jsme viděli, když jsme den na to pokračovali dal. Člověk by neřekl, že tam je tolik vody a přesto byl kolem písek a sucho. Jeli jsme směrem do Erfoudu, který ale pro změnu nebyl moc blízko, tak 300 km. Jelo se ale dobře, silnice moc klikatá nebyla, neměla se moc čemu vyhýbat, když tam de facto byl jen písek nebo kameni. Ani žádné hory, bylo to placaté, protože jsme jeli údolím řeky Dadés, takže jsme jeli celkem rychle. Domnívala jsem se, že cesta povede oázou se spoustou palem, ale nebyla tam snad jediná. Nějaké stromy sem tam, ale spíš jen sucho a kameni. Za Ourzazate začíná už totiž desert, pusto, jen písek a kameny a hamada se tomu rika. Mrzelo mě, že jsme neměli pořádné auto, protože jinak bychom mohli zajet do t zv Todra, což bylo v horách a musí to byt zážitek také, protože kromě přírody tam byla spousta kasbahu, které jsou hezké na pohled. Ale tam právě se nedoporučovalo jet normálním autem, jedině s 4×4 (moje auto by tam jet mohlo).

Do Erfoudu jsme přijeli navečer, bez problému. Našli jsme hotel, domnívali se, že bude slušný, ale moc nebyl, byť uváděli, že je to . Ale šlo to, kromě toho, že voda tekla z koupelny až do předsíňky a navíc spíš studena než tepla. Musela se nechat puštěná hodně dlouho, aby začala byt jakž takž teplá. Ani pokoj za moc nestal, ale nevadilo. Nejeli jsme tam za hotelem, ale za Saharou. Erfoud jako město nebylo nic. Co bylo ale dost hrozne v tom hotelu bylo to, že každý večer (byli jsme tam dvě noci) tam přišli hudebnici a břišní tanečnice. O to by nešlo, ale hráli strašně hlasitě, styl hudby se nám moc nelíbil a tanečnice byly ani ne pohledne, ale přitloustle. Sice se říká, že v arabských zemích čím baculatější, tím atraktivnější. Ale tyhle tedy určitě atraktivní nebyly. Hrály nějak kolem 7 hod do nějakých 11-12.00, takže žádný moc klid nebyl. Ale i tohle jsme zvládli.

Druhy den ran jsme sice měli vstat ráno raničko, abychom stačili dojet k erg Merzouga, ale moc časní nejsme a raději jsem spala, než bych vstala tak brzy. Nasnídali jsme se a kolem 10.00 vyjeli směrem k Rissani, která byla před Merzougou. Rissani jsme moc neviděli, ale byl tam kasbah, jenže ani ten nebyl moc vidět, bylo to na rovině a za zdi. Ale kasbahu jsme už viděli, takže jsme jen přejeli a pokračovali dal. Pak se silnice rozdvojovala a my najednou nevěděli kam jet. Žádné cedule nikde nic. Jo, jen šipka k museu nějakému, ale tam jsme nechtěli.

Pochopitelně, že nás někdo viděl, jak tak stojíme a přemýšlíme kam, tak hned přišel a ptal se, co hledáme. Řekli jsme mu a on že má jednoho (opět) studenta, který nás tam může dovést. Vzhledem k tomu, že jsem dříve již četla v několika průvodcích a snad i na internetu, že tam by si člověk guida vzít měl, rozhodli jsme se, že tedy si studenta najmeme. Byl to mladý kluk, student byt i mohl. Ale těch studentů, kteří mají čas provázet turisty po Maroku, místo aby byli ve škole, je docela dost. Takže spíš studenti si jen říkají. No, ale tenhle byl sympaticky, Berber, neukecaný, vypadal rozumně a tak jsme byli rádi, že jsme si ho vzali, protože jak později jsme zjistili, nebýt toho, že jsme měli guida tedy, bychom sotva asi našli k hlavně dunám. Ty bychom nejspíš viděli z několikakilometrové dálky, ale netroufli bychom si jet k nim, protože to se sjelo ze silnice a jelo jen po pisku. Nebo tedy spíš po štěrku a kameni. A tak bychom asi nevěděli co dělat. Takhle to bylo bez Problému.

Jeli jsme ještě nějakých 20 km a potom jsme tedy uhnuli do pisku a jeli ještě tak 5-10 km, až jsme přijeli k dunám. Nejvyšší údajně je 150 m, ostatní byly nižší, ale také dost vysoké. Tak tady začínala opravdová Sahara.
Byla tam oáza s malou vesnickou. Zavezl nás k nějaké jako kavárně, což byl vlastně hotýlek, že si dáme kávu – nusnus. To je jejich káva a v podstatě pul kávy pul mléka. Dobra byla. Naučili jsme se pit ji v Marrakeshi. Viděli jsme to již dříve, ale nějak jsme nepřišli na to, jak se ji říká, až teprve tam tedy jsem si o ni řekla, že jsem to ukázala číšníkovi a zeptala se, jak se jmenuje ta Káva.. Což jsem mohla udělat už poprvé, když jsme ji viděli, že jo.

Mimochodem, teplota byla asi tak kolem 30 stupňů. Uvnitř ale bylo příjemně, přestože tedy nebyla žádná ventilace nic, jen přírodní. Dali jsme si tam tedy kávu, pokoukali, poseděli a pak šli k té hromadě písku. Šli jsme kolem nízkých tak max 2metrových obydlí. To patřilo k hotýlku a byla to v podstatě noclehárna pro ty, kdo chtěli spát tam. Měli tam i pokoje naprosto jednoduché, jen s postelemi, tam by to šlo přenocovat. Kdybych to věděla, nezůstali bychom v Erfoudu, ale jeli až sem a spali tady. Viděli bychom tím pádem západ slunce, možná by byla i naděje dostat se až nahoru anebo kousek jen. No, třeba příště, pojedu-li tam ještě znovu někdy.
Moc daleko jsme nesli, bylo moc slunce a ta moje profyrie ho nemá ráda a nebylo se kam schovat. Sice byly palmy, ale ty moc stínu nedaly stejně. Tak jsme tam stali a koukali a já jen toužila jit dal a vylézt nahoru, abych viděla do dálky. Možná tam byly další vysoké duny, tak bych asi viděla jen ty, ale stejně. Dívala jsem se dalekohledem a viděla, že nahoře na té nejvyšší bylo par lidi. Šli zrovna dolu a asi to nebylo také snadné, anebo ze zábavy dva z nich začali válet sudy dolu. Šlo to docela rychle.
Šli tam také velbloudi dva, ale bohužel ne část karavany, ale s turisty. Karavany už se moc nepěstují asi. Snad ještě někde bud na západní Sahaře anebo uvnitř, ale ani tam asi ne moc, když jsou teď všude hranice, není to tak snadné jako dříve.

Šli jsme se podívat i dovnitř do oázy, pěstovali tam zeleninu, obili také. Voda byla krásně čistá a studená. Student tvrdil, že i pitná a také se jí napil. Ale pro nás to asi moc na pití nebylo, naše žaludky jsou rozmazlené.

Byly už asi dvě hodiny a že se tam najíme. Zavezl nás zase k jinému hotýlku (ten první se mi líbil víc a mel i hezčí polohu, protože byl těsně u písku). Tam nám udělali berberskou tagine, t j v podstatě míchaná vajíčka s rajčaty a bylo to moc dobré.
Když jsme se najedli, odjeli jsme ještě znovu k pisku, abych se pokochala. Pak jsme jeli zpět vesnickou, tam jsem viděla krmicí se velbloudy, takže jsme zastavili, abych si je vyfotila. Potom už jsme jeli definitivně zpět do Rissani. Cestou nás zastavili policajti, ne k vůli něčemu, že bychom jeli rychle nebo tak, ale protože tam viděli v aute našeho studenta. Chtěli vědět, kdo je zač, odvedli si ho, abychom je neviděli. Druhy policajt zůstal u nás, pěkně jsme se bavili, byl příjemný. Chtěla jsem si ho vyfotit, ale nesměla, když mel uniformu.

Za chvíli přišel student a jeli jsme dal. Potom nám vyprávěl, že v podstatě nás nesmí provázet, když není autorizovaný průvodce a že ho to stalo 50 dirham. Kdyby je nemel, šel by na 3 měsíce prý do vezeni. Takže když jsme později opět viděli policajty, studentík se schoulil, aby ho nebylo vidět a Bosse jel přímo vzorově. Dopadlo to dobře.

Dojeli jsme zpět do Rissani a jeli zpět k tomu, co nám dohodil studenta. Dozvěděla jsem se, že to byl Tuareg, student byl Berber. Dostali jsme tam jejich mátový čaj a chvíli seděli a celkem příjemně si povídali. Vyptávala jsem se na Tuaregy a tak různě. Ze jich tam je par, jsou roztrouseni po cele Sahare a zustali tam v te zemi, kde prave byli, kdyz se delaly hranice. Vypravel take, ze maji (nejen tedy Tuaregove, ale lide zasadne) komunitu a pomahaji chudym lidem.Pak jsme už chtěli jit, protože student, že nám ukáže ještě prý 350 kasbahu, co je kolem. Tuareg hned, že se musíme jit podívat na jeho koberce, tak jsme ho přesvědčili, že opravdu žádné nepotřebujeme a odešli jsme.

Projížděli jsme tedy snad kolem 350 kasbahu, až to pak začalo byt nudné a byli jsme rádi, že jsme se vrátili zpět. Student nás ještě zavezl na místní souk, což bylo zajímavé hlavně tím, že to byl opravdu pro domorodce a ne turisticky. Byl to značný rozdíl, navíc tedy tam byl smrad a i jako spina nebo tak. Byli jsme se podívat i na prodej ovcí a oslíčků. 1 osel prý stojí 5tis dirhamu. Velbloud 1000 dirhamu, bily snad až 5 tis.

Už jsme ale začínali byt dost unaveni a tak jsme se se studentíkem rozloučili, Bosse mu dal celkem asi 300 dirhamu, což je ca necelých 300 SEK, takže halda peněz na tamější poměry.
Zastavili jsme cestou zpět do Erfoudu (ten byl tak 50 km od Merzougy) v jednom hotelu na kávu, abychom si oddychli trochu od ježdění i. Pak jsme pokračovali dal do našeho hotelu.
Večer jsme měli tedy opět hudbu a tanec, takže moc klidu nebylo. Nejtišeji bylo v restauraci, tam to nebylo tak moc slyšet.

Druhy den jsme pokračovali v naši cestě dal. Přejížděli jsme opět „nic“, jen kameny a písek. Jeli jsme z Rissani do Zagory, kdy jsme byli už před 5 lety a kde se nám moc líbilo. Byli jsme v moc hezkém hotelu a navíc, tenkrát jsem nestačila vidět samotnou Zagoru, tak jsem si říkala, že teď ji uvidím. že teď čas mít budeme. Měli jsme před sebou asi tak zase 300 km. Silnice měla byt dobra, asfalt celou cestu a nijak úzká. Jelo se dobře, bylo to mnohem hezčí a zajímavější, než když jsme jeli z Ouarzazate do Erfoudu. Byly tam mírné kopečky, mírné zatáčky, tak to šlo krásně. Nic nikde ale nebylo, jen opravdu samy písek a hlavně kameny, kamínky. Ty by se ti líbily, moc je mas rád, pomalu víc, než písek bych řekla. Jak nějaké vidíš, hned si je sbíráš. Byly ale dost špičaté takové, pozůstatky lávy zřejmě, spíš černější než co jiného. Před námi jelo asi tak 4-5 jeepu, nějaká výprava a tak to vypadalo skoro jako bychom opravdu jeli na expedici.

Pak jsme přijeli k rozcestí a viděli dvě šipky. Jedna šla do leva a ukazovala na Zagoru 76 km. Druha do prava a ukazovala také do Zagory ale asi 140 km. Dívala jsem se tedy i na mapu, tam to souhlasilo, silnice tam do Zagory, ta kratší, nakreslena byla. Tak jsme se vydali tím směrem a jeli. Jeli asi tak 30 km, najednou skončil asfalt a byl jen štěrk nebo samé malé kamínky. Nějak se nám to nelíbilo, ale říkali jsme si, že tedy ten zbytek nějak zvládneme do Zagory. Ujeli jsme nějakých 10 km a přijížděli
k nějaké vesnici. Tam jsme si říkali, že se zeptáme, jaká je silnice dal. Ani jsme nemuseli moc dlouho někoho hledat, sami přišli k nám a ukazovali, tam že jet nemůžeme, že naše auto by to nezvládlo a že tam v podstatě silnice konci. Jestli tam nějaká cesta byla, jestli tam byl jen písek, nevíme. Museli jsme se vrátit zpět k rozcestí a jet tou delší cestou. Byli jsme z toho dost otráveni, radovali jsme se před tím, jak brzy budeme v Zagore a místo toho tam přijedeme bůh ví kdy. Mezi tou vesnici a rozcestím nic nebylo, jen sem tam nějaká palma, jinak žádné domy, nic. Najednou Bosse zpomalil, tak jsem se ptala, co dělá. On že nic nedělá, že to auto dělá, že se mu nechce jet. A téměř se zastavilo. Tak jsem se upřímně začala klepat, že no nazdar, tady nám zastaví auto a co my? Bossemu jsem to řekla ovsem až pak. Ale pak se auto najednou z ničeho nic rozjelo a pak už jelo. Takže jsme si oba oddychli. Opravdu moc.

Přijeli jsme znovu tedy k tomu rozcestí a dali se tentokrát tedy do prava, pres Agdz to melo jet. Agdz ležel uprostřed cesty mezi Ouarzazate a Zagorou. Jen jsem doufala, že nepojedeme moc pres kopečky, protože co jsem si pamatovala z posledně, tak to šlo hodně pres kopečky z Ourzazate do Agdz. Naštěstí ne, nešlo to pres kopečky, jen mírně, takže to jsem byla ráda. Už také proto, že Bosse trpí závratí a tak kromě toho, že on nerad tak jezdi tak je to i mne nepříjemně jezdit po uzoučkých spatných klikatých silnicích, kde na jedné straně je kopec nahoru, na druhé strmý kopec dolu. Takže
o to jsme tedy přišli. Sice se silnice najednou zúžila na snad jen dva metry, ale žádné strmé kopce dolu nahoru nebyly, byt jsme jeli v kopcích. Silnička vedla plosinou nebo jak by to nazvala, takže o nic nešlo. Jen že jsme museli pomaleji. Jednu chvíli také jsme nevěděli, jedeme-li správně, protože jsme přijeli na jedno rozcestí opět, kde nebyla ale žádná šipka a nebylo vidět, která jako je hlavni a která ne. Riskli jsme to a usoudili, že ta jedna je hlavni a měli jsme správný úsudek. Jeli jsme též okolo jednoho jezera, které bylo dole v údolí, zřejmě asi bylo slané. Vypadalo to kolem, jako že tam tezi sul. Byly tam nějaké jakoby tovární budovy a kolem takové jako nádrže, takže možná to slané jezero bylo. Těch je na Sahaře v poměru docela dost. Vždyť také tam kdysi kdysi dávno bylo moře.

Po 70 km asi tak jsme vjeli na silnici, která již vedla do Zagory z Agdz. Měli jsme to ale tedy stejně ještě těch 70 km, jenže tady už to šlo, jednak jsme ji znali, jednak žádné kopečky, jen mírňoučké, ale převážně vedla cesta údolím řeky Dráa. Tam bylo krásně, oáza s palmami celou cestu, vesnicky s těmi jejich typickými stavbami, které tedy vypadají hrozně hezky a romanticky. Asi na bydleni v nich moc nic, ale na pohled opravdu hezké.

Když jsme byli již kousek od Zagory, najednou se silnice rozšířila a byla z toho dvouproudová široká silnice. A za chvíli jsme vjeli do Zagory, kterou jsme nepoznali tedy, tak se rozrostla. Později jsme se dozvěděli, že Zagora se stala provinčním městečkem a proto se rozrostla. Už jsme měli obavy, že nás hotýlek už není a že budeme muset zůstat v nějakém přímo v Zagoře, což nevypadalo moc lákavě. Ale naštěstí, když jsme projeli novou tedy Zagorou na její konec, silnice se opět zúžila a už jsem se poznávala. Nebo tedy silnici. A za chvíli jsme přejeli reku a už jsem nás hotylek viděla. Jen jsem se zlobila, protože ceduli s ukazatelem Timbuktu – 52 dní na velbloudu – jsem nikde neviděla. Den na to jsem ji viděla o kousek dal, přestěhovali ji. Nemuseli.

Málem jsme nedostali ale pokoj v hotýlku, měli úplně plno. Jen snad jednu noc že je volno, ale ve svit, tak jsme to vzali stejně. Alespoň jednu noc a třeba se uvolni nějaký pokoj den na to. A když ne, tak že pojedeme už zpět směrem do Agadiru a někde něco najdeme jinde. Ale asi tak za hodinu jsme se dozvěděli, že tedy budeme moci zůstat obe noci, takže jsme byli moc rádi. Pokoj byl pěkný, pohodlný, prostorný. I když mně se líbil i ten, co jsme měli posledně, a docela hodně se mi líbil.

Píši hotýlek, ale zase tak malý nebyl, velký také ne ale. Byl postaven ve stylu kasbahu, ale nijak ne moc kýčové a bylo tam opravdu moc příjemné. Kromě tedy hezkého okolí, palmy, v pozadí kopec, tak i zahrada byla pěkná. Byly tam beduinské stany, jeden větší, kde se večeřelo. Pak jeden menší, tam jsme jednou ale večeřeli posledně a ten se mi líbil víc, protože byl prostší a víc podobný obyčejnému beduinskému stanu. Ten vetší byl „vyšňořený“ marokánský, hodně. Uprostřed mezi oběma stany byl jakoby letohrádek, tam se jedlo také. Dávali tam jíst výpravy, tedy ne že by jedli výpravy, ale bývaly tam usazovány výpravy.
V druhé polovině zahrady byl bazén, ten by se líbil tvoji mámě. Kdybych měla sebou plavky, asi bych se vykoupala, ale plavky jsem neměla, takže koupání nebylo.

Před hotelem bylo „parkoviště“ velbloudů kromě tedy parkoviště opravdového. Vlevo pro auta, vpravo pro velbloudy. Ti tam byli již posledně, přesně na stejném místě. Bosse je tam chodil krmit cukrem a strkal jim ruce málem až do huby, až jsem měla strach, že mu je ukousnou, ale neukousli. Ale stejně nemohla jsem se dívat, jak tam stále strkal ty ruce.
Ale velbloudy mam ráda, moc se mi libí, téměř stejně jako oslíčci. Nevím vlastně, kdo se mi libí víc, asi stejně bych řekla.

Krásně jsme se najedli, vyspali a druhy den že pojedeme se podívat znovu na začátek písku Sahary, tentokrát do M´Hamidu, kdy jsme také už byly před těmi pěti lety. Tam tedy nejsou tak vysoké duny, jak v Merzouga, ale už tam je také jen a jen písek. Končí tam asfalt a ani nezačíná nějaká kamenitá cesta. Pouze jen písek a jedině 4×4 auta tam mohou jezdit když tak. Jenomže ten den byla malinka písečná bouře, takže obloha modra moc nebyla. Ale přijeli jsme do M´Hamidu, byl asi 70 km daleko od Zagory, z čehož už Bosse moc radost nemel, protože už ho to moc nebavilo, jen sedět v autě a řídit. Spíš by raději proležel v pokoji cely den, kdyby šlo jen o něj. Napřed jsme si dali kávu na „náměstí“ tam. Přišel tam k nám si z té kavárny povídat, docela příjemný sympaticky kluk. A zase jako obvykle všude, tak i on mel vedle strejdu, který mel obchod s různými věcmi a ať se tam jdeme podívat. Řekli jsme si, že ano, že vezmeme sebou fläkt, co Bosse koupil, abychom nemrzli (měli jsme strach, než jsme jeli do Maroka, že bude zima, protože ten týden před tím, než jsme jeli, skutečně zima byla podle internetu) a protože tedy jsme ho nepotřebovali vůbec, tak že ho vyměníme za něco. Jenomže jsme nějak nic nenašli, co by se nám líbilo. Já si pak vybrala nějaké věci, ale to chtěl strejda kromě fläktu ještě 4 tis dirham, takže jsme poděkovali a šli.

Sedli jsme do auta a že pojedeme tam, kde jsme byli posledně. Měli tam tenkrát stany beduinové, sice pro turisty jen, ne jen pro sebe, ale stejně. Jenomže, když jsme tam dojeli, tak po stanech ani památky. Vůbec, cele se to tam nějak změnilo za ta leta. Jednak na jedné straně vyrostly zřejmě nějaké hotely, sice postavené opravdu decentně, že vůbec nerušily, ale stejně. A jednak tam, kde jsme si pamatovali, že bylo ještě kamení a dalo se tam jet, tak teď tam byl navátý písek a nedalo se jet vůbec. Tak jsme zastavili a vyšli ven. Foukalo a písek lítal do očí a všude, takže jsme moc dlouho venku nevydrželi. Bylo to zajímavé ale, že se to tak změnilo, ten písek že si dělá co chce. Mrzelo nás ale hodně, že „beduíni“ už nebyli, že se to civilizuje víc a víc.

Tak jsme za chvíli nasedli a jeli zpět do Zagory. Byli jsme trochu nervózni, domnívali jsme se, že
v M´Hamidu bude pumpa a že natankujeme, protože už jsme měli hodně málo benzinu. Ale pumpa nebyla a tak jsme jen doufali, že dojedeme k příští vesnici, kde pumpa bude. Dojeli jsme do vesnice
a blížili se k pumpě, když auto najednou přestalo jet. Benzínu ještě trochu mělo, takže tím to nebylo. Opět zase stávkovalo. Naštěstí to bylo tedy ve vesnici, takže bychom alespoň pomoc dostali a také se hned k nám vrhla halda lidi a nepotřebujeme-li mechanika, nove auto atd. Ale Bosse za chvíli dostal auto do chodu opět a k pumpě jsme dojeli. Natankovali jsme a do Zagory dojeli úplně bez problému. Pak Bosse konečně šťasten zalehl, já si myla vlasy a tak různě jsme tedy nic nedělali.

Večeři mi mírně pokazili jedni lide, hlavně ona, protože byla tak strašně naparfemovaná, že mě začala bolet hlava a měla jsem zase nateklo v puse a pocit, že jsem pila voňavku. Museli jsme si nakonec přesednout, už jsem to déle nevydržela. Pak navíc jsem zjistila, ze ani v našem hotelu nebydleli, jen se tam přišli najíst a zkazili nebo pokazili nám příjemné sezeni u večeře.

Druhy den jsme vstali o něco dříve, protože jsme nevěděli, jaká bude silnice a navíc jsme to měli asi tak 250 km do dalšího místa. Říkali nám, že tak 40 km asfalt nebude a tak jsme mysleli, že budeme muset jet pomalu. Ale ukázalo se, že silnice vyasfaltovaná byla celá a tak se nám jelo dobře a v tom Taouline, kde jsme chtěli přenocovat, jsme byly zbytečně brzy. Brzy ještě tím, že tam nic ale vůbec nic nebylo na koukání. Bylo to v horách, ale to městečko nebo spíš vesnice, tam nic vůbec nebylo.
Tak jsme se napřed ubytovali v hotelu.To byl v podstatě typicky komunisticky hotel. Pokoj ale nebyl špatný, ale takový nic. Hotel byl naprosto prázdný, jen my, pak tam přijeli nějací Francouzi a tak jsme mysleli, že víc lidi nebude. Ale večer jsme byli překvapeni, protože tam přijela skupina Italů a pak i Němců. Takže zřejmě se tam přenocovalo dost na cestě z Agadiru na Saharu a opačně.

Vedle hotelu byl kasbah, tak jsme se tam šli podívat. Ale ten byl napůl spadlý, nikdo se o něj nestaral. Bydleli v tom ale lide, docela dost jich bylo. Bylo to dost hrozne, až jsem si říkala, že člověk by si skutečně zasloužil něco lepšího. Chudáci to byli opravdu.

No a den na to jsme už jen se vraceli do Agadiru. Cestou bylo sice jedno hezké město Tarounndat, ale tam jsme byli už tenkrát a zase tak moc zajímavé zase to nebylo. To stačilo vidět jednou. Byla tam hezká zeď kolem celého města, stará, ale dost také opravovaná.

Do Agadiru jsme přijeli nějak kolem třetí hodiny. Takže jsme zajeli do hotelu, vyložili věci a zavolali do půjčovny, aby si přijeli pro auto. A tím skončila naše cesta Marokem. Naštěstí jsme tedy i dojeli, celou cestu od té chvíle, kdy auto poprvé přestalo jet, jsme sice měli obavy, že nedojedeme, že auto někde zastaví a už se nerozjede. Ale dojelo, takže to jsme byli rádi.

Libí se mi v Maroku a jsem ráda, že jsme tam byli už před 5 lety a viděli ještě, jak bylo tenkrát. A jak se to přeci jen změnilo. Doufám ale, že se tam ještě dostanu zase..

další cestopisy

    Cestopis měsíce

  • Maroko 2012

    Výlet na sever Afriky byl onehdá vlastně spíše náhoda. Vybírali jsme s přítelkyní Janinou mezi třemi destinacemi. Nakonec jsem losoval a Maroko vyhrálo. V únoru 2012 jsme tedy začali zkoumat a rozhlížet se jak nejlépe cestu realizovat. Volba nakonec více

  • Tangier

    Cetla a slysela jsem mnoho protichudnych nazoru a protoze jsem se pohybovala zrovna på Iberijskem poloostrove, rozhodla jsem se zajet tam na 3 dny a ukazalo se, ze to byla dobra volba. více

Komentáře
0
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@