A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Maroko - Cestopisy

Maroko 2006

dalsi cesta do Maroka

19/10 2006

Rano v 9 hod jsme odleteli do Agadiru. Tam jsme byli ve 12.35 mistniho casu, meli o dve hodiny driv. Odjeli jsme do hotelu, ktery byl velky, ale meli jsme nespecifikovanou cestu a tim padem levnejsi a navic nam nezalezelo na tom, jak bude hotel vypadat, protoze jsme tam stejne nehodlali zustat celou dobu.
Bylo teplo, slunicko a to bylo to hlavni. Vybalili jsme a ze se pujdeme podivat po Agadiru, zmenilo-li se neco nebo tak. Byl Ramadan a ulice de facto byly puste a prazdne. Ani moc turistu nebylo, coz nas dost prekvapilo. Zvlastni to bylo zejmena po tom, co driv byl vzdy Agadir plny lidi. Ale pricitali jsme to tedy Ramadanu, ze mistni obyvatele jsou doma a turiste nechteli v te dobe travit dovolenou, protoze meli treba obavy, ze nebude nic otevreneho a nebude to fungovat. Coz byla do jiste miry pravda, ne vsechny obchody byly otevrene a .navic chvili pred sestou hodinou ty, co meli otevreni, zavreli a sli domu. To proto, ze slunce zalezlo ke spani a oni tedy smeli jist.

Ne ale vsechny restaurace a kavarny zavirali a tak jsme se stavili na nus-nus, to je jejich kava s mlekem a dobra,pul sklenice kavy, pul sklenice tepleho mleka to ma byt. Byt jsme ji nekde dostali udelanou s Nescafe, byla dobra stejne. Az na jednou, ale to az tam dojedeme.
Divali jsme se, jak lide spechaji domu, videli I lide bezici s hrncem nekam. To jsem vedela, ze v nem maji polevku, harrira se jmenuje a je to moc dobra polevka. Jednou jsem ji delala doma, zalezitost na cele odpoledne a haldu spinaveho nadobi. Ale stala za to.
A prave tu harriru piji prave nejvic pri Ramadanu. Jako prvni si daji matovy nebo zeleny caj a kus chleba a pak piji polevku. A pak teprve se zacnou cpat normalnim jidlem. Alespon to jsme videli jednou pozdeji v jedne restauraci, kde to tak praktikoval majitel.

Vic jsme toho ten den nedelali, jen vecer jsme sli na jidlo a pak zpet do hotelu a spat. Stale bylo ale malo lidi, i domorodcu, asi stejne byli vsichni vic doma. Tam kde jsme byli na jidle byly jen dva stoly obsazene, jinak pusto a prazdno. Take bylo chladno na vecer a dost foukalo.

20/10
Rano tedy spis kolem 11.00 jsme vyrazili pro auto, ktere jsem objednala pres internet jeste ve Svedsku, abychom tentokrat meli auto, na ktere je spolehnuti. Meli jsme mit Suzuki Alto, ale rikal nam, ze ho nema, ale ze budeme mit Dacii Logan, coz je levnejsi vyrobek Renaulta a delaji je v Brasilii. Ze to budeme mit ale za stejnou cenu, byt je to auto vetsi nez Suzuki. Auto vypadalo slusne a tak jsme nic nenamitali. Tady je jedina fotka auta.

Jeli jsme pak do souku se podivat a nakoupit nejake jidlo, abychom meli na cestu neco k piti a k jidlu. Souk ja mam
rada, je tam pekny zmatek a smlouvame a vetsinou se usmlouva hodne. Byli jsme tam v podstate cele odpoledne, koupili datle a blumy a banany a na zbytek jen tak koukali. Datle logicky byly levnejsi nez ve Svedsku, tady stoji kilo nejak 90SEK, tam jen 40 MAD. Ale pozdeji jsem kupovala datle v jinem meste a tam to stalo jen 20MAD. 1MAD je ca 80 öre. Vodu a nejaky keksy a susenky jsme koupili v normalnim obchode. To nam na cestu stacilo. Kecam, koupili jsme take syr a chleba.

Vecer ze pujdeme do „nasi restaurace La Pampa“, kde jsme byli poprve v roce 2000 a kam jsme pak vzdy chodili na veceri, ale bylo zavreno. Tak jsme sli do vedlejsi restaurace a tam nam rikali, ze „dedek“ jak jsme ho potom zacali nazyvat, otevre az po Ramadanu. Ale „dedek“ je hodne nemocny a uz nechodi vubec ven, takze ho neuvidime. „Dedek“ byl majitel restaurace a byla to docela zvlastni osubka. Nevime, byl-li Francouz nebo Marokanec, jedni rikali to druzi tohle. Ale vzdy byl v restauraci cely den a staral se peclive o sve hosty. V kazdem pripade pokazde kdyz jsme tam byli, tak tam byl. A byl i hodny na svuj personal, ktery se o nej moc hezky staral, zejmena vloni jsme to videli. To uz byl „dedek“ na tom spatne, ale stejne tam byl a jen spis sedel, nemohl nejak poradne uz chodit. I se mu starali o to, aby si vzal ten a ten prasek a pak kdyz uz bylo pozde, tak ho jeden cisnik odvedl domu, protoze sam by uz asi nezvladl.

Za zminku stoji, ze to misto, kde jsou tyhle restaurace a par obchodu je hrozne. Jakoby tam tam radili komunisticti architekti. Osklive, betonove jen, jako panelaky na sidlistich v Cesku tedy. Sedive cele, proste hrozne.
Agadir zasadne je osklivy, mne ani Bossemu se nelibi. Ale jsou lide, kterym se libi. Cetla jsem v jednom clanku o Agadiru, ze nekdo ho miluje, nekdo ho nenavidi. Ja tedy ho povazuji ze jedno z nejosklivejsich mist co jsem videla. Navic tam neni ale vubec co delat. V Atlantu se koupat neda, byt jsem si sahala do vody a tak studena nebyla. Ale neni to pro mne lakave na koupani. Plaz jakbysmet. Stare nejake centrum take neni, protoze to odeslo vsechno pri zemetreseni a nic tam nezustalo. Takze jedine co pro mne stoji za to je souk. Ale jsou lide, kteri tam travi dovolenou, jedou jen na nejaky minivylet nekam a jinak jsou celou dobu tam a jsou spokojeni. No. Kazdy jsme nejaky, ze jo.

21/10
Konecne prisel cas na nasi „expedici“ do Sahary. Nejak kolem 11.hod jsme vyjeli smerem na Tiznit. Cesta tam, alespon tak prvnich 50 km neni nic zvlastniho a navic dost frekventovana silnice, zejmena proti roku 2000, kdy tam spis jezdili oslicci a ne auta. Jedine spojeni smerem do Zapadni Sahary. V Tiznit jsme byli uz v roce 2000, tenkrat jsme si ho trosicku prohledli, ale ne moc zase. Vsechno bylo zavrene, bylo to v dobe obeda a tak bylo dost pusto. Je tam Medina docela hezka. Co se mi libi tam je zed kolem mesta. Jinak mestecko samotne je proslusle tim, ze se tam delaji sperky by se dalo rict. Proto tam radeji ani necourame, protoze nejsme schopni kazdemu dekovat a ze ne, ze nic nechceme, kdyz nas zvou a lakaji do svych obchudku, abychom se jen podivali, ze nic kupovat nemusime, ale … Zasli jsme si tam jen na nus-nus do Cafe paradis jako tenkrat. Nasli jsme to bez problemu. Kdyz jsme odchazeli, vybehl za nami jeden clovek a ze kam jedeme atd. a abych se sli podivat do jeho obchodu, ze nic nemusime atd. Tak jsme odmavali, ze ne, ze nemame cas, ze jedeme do Tata a to ze je daleko. Nedal si rict a alespon za nami bezel s nejakym pruvodcem, nastesti de feacto. A ze do Tata nestacime, coz jsem vedela a vedela jsem o jednom hotelu kolem Bouu Izakarn-Tahjit. Ale on jmenoval Amtoudi, ze tam je krasne a to bylo dobre. Sice jsem o Amtoudi vedela, tam jsou ty prehistoricke malby, ale nevedela jsem, ze tam je hotel. Podekovali jsme mu a jeli tedy dal. V Bou-Izakarn, kde nic nebylo, ani hotel, ve kterem bychom mohli prespat a navic to bylo jeste stejne brzy, jsme uhnuli do leva a silnice se zmensila, byla ale stale asfaltova. Krajina zacala byt uz zajimava a hezka. Hezka byla tedy uz i drive, ale ted uz i zajimava tedy. Typicka poustni, ne tedy jeste s piskem, ale kamenopiskem, nebo-li hamada se tomu rika. Oasy s palmami, vesnicky, ale take vubec nic a jen hamada a hamada a v dali kopce. Az si Bosse stezoval, ze to je trochu jednotvarne. Mel pravdu ale v podstate. Ale pak uz jsme se blizili k Tahjit, coz byla dost velka krasna oasa. Tam jsme zastavili u policajtu, co stali na silnici a kde najdeme hotel. Umeli jen francouzky, my ani to ne ale domluvili jsme se stejne. Rekli mi, kde ho najdeme a jeste flirtoval a ze nas prijde vecer navstivit. Dojeli jsme k hotelu, kter s venci vypadal docela slusne. Sla jsem dovnitr, ze se podivam, jak vypada uvnitr. Jednak moc nesly otevrit dvere, ale povedlo se. Uvnitr bylo sero a nikdo nikde. Omsele, zasle sero. Bylo tam neco jako recepce, ale tam. Volala jsem a za chvili se prisoural nejaky kluk a pak jeste nejaka zena. Umeli jen francouzky, ne anglicky a pokoj meli, za 120 MAD. Ale nejak se mi nechtelo ani jit se na nej podivat, vypadalo to vsechno dost spinave. Ted vim, ze sebou budeme vozit vzdy prosteradla, do kterych se kdyz tak zabalime, kdyz nenajdeme nic cisteho. Ale v te dobe jsem to jeste nevedela.
Podekovala jsem, ze ne a sla jsem. Bossemu jsem rekla, ze to bylo hrozne. Ani jsem mu ale nerekla, ze do Amtoudi to bylo jeste nejakych 70 km, zacinal uz mit totiz rizeni dost ten den. Najeli jsme uz nejakych 200km totiz. Na normalnich silnici to nic neni, ale tohle byt asfaltove, zase tak vesele na rizeni nebylo. A 200 km je tak normalni denni trasa v Maroku nejen pro nas, jak jsem pozdeji zjistila. I pro ty, co si jezdi v 4WD. Riskla jsem, ze najdeme neco v tom Amtoudi. Logicky, kdybych o tom nevedela, zustali bychom tam.

Tak jsme jeli dal, pak jsme uhnuli z hlavni na ne sice piskovou, ale spatnou asfaltovou silnici smerem do Amtoudi. Projizdeli jsme docela hezkymi oasami, lide nam mavali, my jim a tak ruzne. Prijeli jsme k rozcesti, sipka zadna a usoudili jsme, ze tedy pojedeme tam, kde vypada silnice lepsi. Tak jsme jeli a po nejakych kilometrech jsme potkali nejake zeny, ktere na nas mavaly. Bosse sice myslel, ze se chteji svezt, ale on nevidel, ze vrteli jako rukou, ze tam jet nemuzeme. Ale neveril mi, kdyz jsem to rikala a jel dal. No a prijeli jsme na konec asfaltu a tam uz byla jen pista. Takze pak mi uveril, otocil a jeli jsme zpet k rozcesti a jeli po te horsi ale spravne silnici, az jsme prijeli k Amtoudi. To byla nadhera. Kopce, palmy, oasa, no pohadka proste. Silnice tam koncila. Na prave strane cedule ze tam je hotel a kemp. Na pravo jsem ale videla ceduli ze v oase je nejaky auberge – herberk nebo jak se tomu rika cesky. Tak jsem rekla, ze jedeme tam. Oasa byla uzka a dlouha, domy kolem cesty, lide take. A prijeli jsme k herbergu, ktery vypadal zajimave. Lepe nez hotel, ktery byl nic moc nejak. A ani ne uvnitr oasy, ale pred ni. Meli tam misto, takze jsem byla rada, ze nemusime jet zpet do toho hotelu, kde asi volno bylo urcite.

Pokoj dobre, vyhled krasny na reku, kde chybela voda tedy a palmy, oj, proste zadna chyba nikde. Jo, pak vecer, pri veceri, to bylo nejhorsi jidlo jake jsem snad kdy jedla. Nebo ne nejhorsi, ale … dalo se to jist. Kuchar byl pryc a varil majitel a ten varit neumel.

Byl to Francouz, ktery to vlastnil dohromady s Marokancem, ktery byl kuchar. Francouz se staral o uklizeni a povlekani a prani atd. A Marokanec byl na cestach nekde ci co. Proto varil on a … ale najedli jsme se a hlad nemeli. Bylo tam par jinych turistu, tedy presne jeste jeden par a rodina s dvema detmi. A pak skupina Francouzu zijicich v Agadiru, kteri jeli na vylet do Amtoudi. Dve zeny umely anglicky a tak jsme se docela dobre bavili po veceri, ruzne vyptavali a my take atd.

Francouz byl puvodem z Pyreneji a pred nejak 3 lety se projizdel Marokem na dovolene. Mimo jine tedy zajel do Amtoudi a videl oasu a uz tam de facto zustal. Mel kamarada, toho marokance a premluvil ho, ze si tam otevrou auberge tedy. Ze to je skoro jako v pyrenejich az na to, ze je tam tepleji a hezceji a ze tam proste chce byt.
Sehnal si par pruvodcu, coz nebyl problem, v te vesnicce je halda lidi, co to kolem znaji jak sve boty a delal tedy take pesi prochazky a i lezeni po skalach. Prave ti agadirsti francouzi i s dvema detmi tam prijeli prave k vuli lezeni a courani. Ti spali tady:

(my ne, ja jsem rozmazlena, ale v podstate Bosse skutecne nechtel, ja bych nozna jednu noc tam spala, ale kdyz tak radeji u opravdovych beduinu a ne takhle v hotelu vlastne)

Kdybychom my meli vic casu, take bych tam chtela den zustat a courat tam. A koukat i na prehistorickou byt jednu jedinou malbu. Dalsi byly take, ale zase v jinych mistech a to by chtelo vic dnu. Ale i tak to pozdni odpoledne, prijeli jsme nejak kolem pate hodiny, stalo za to. Sli jsme se tam projit vadim. Tedy rekou bez vody logicky. A za nami halda deti, ktere loudily bonbony a dirham, jenze ja jim mou franzoustinou vysvetlovala, ze bonbony nemame a dirham nedostanou, protoze se nezebra. Tak daly pokoj a zacaly se misto toho vytahovat, ze oni umeji mluvit berbersky a francouzsky a arabsky a anglicky trosku a ja se neumim nic – haha. Ale pak je to prestalo bavit a odbehly nekam jinam si hrat.

Pak tedy byla ta vecere dobroucka a pak jsme sli spat. Vecer bylo dost chladno, nakonec to bylo ve skalach. Spalo se nam krasne a rano jsme meli krasny pohled na palmy a skaly a kopce pri snidani. Tam na jedne nejvyssi skale byl agadir – hrad to je agadir vlastne nevim ted berbersky? a ten byl tedy nedostupny a od roku 600. Moc z neho nezustalo ale trochu preci jen neco. A je to navic jediny agadir, ktery si dochoval alespon v tomhle stavu. Z ostatnich asi nezbylo vubec nic anebo skoro nic.

22/10
Po snidani jsme zabalili a asi v 10.30 jsem vyjeli smerem na Akka a do Tata. Tam jsem v podstate chtela jet uz v roce 2000, ale nejak tam jeste nevedla poradna asfaltova silnice, jen pista a tak jsme tam nemohli. Proto jsem to naplanovala letos tam, abych i to videla. Nevim proc jsem tam chtela, ale proste jsem chtela, byla zvedava a tak. Trochu jsem o tom cetla a vypadalo to proste zajimave. Takze jsme tam jeli tedy. Krajina byla napred kopcovita a zajimave kopce s „malbami“. Byt tedy prave tam v okoli ruzne byly ty pozustatky prehistorickych maleb. Az na to, ze ty jsme jednak nenvideli, protoze jak jsem psala, byly trochu ruzne a stranou, kam se nasim autem nedostaneme. A to co je videt na kopcich neni malba, ale od vetru, takze …

Jeli jsme dal a krajina byla placata v podstate, jen v dali byly kopce zase, az Bosse zacal knucet, ze to je otravne a nudne, s cimz jsem mirne souhlasila. Ale to je desert a tak to bylo napinave stejne. A navic, byli tady roztrouseni beduini, jeden stan tady a jeden tamhle a tak si clovek pripadal jako opravdu nekde v pousti. Tedy, v pousti jsme byli, ale ted je to civilizovane a vsechno tak nejak blizko. Byt ti beduini jeste moc civilizovani mozna nebyli, ale to clovek nevi. Pasou hlavne ovce a kozy, nicim jinym se nezabyvaji. A clovek je prekvapeny, kdyz takhle jede a najednou vidi koukat parabolu a oni maji i televizi. Takze civilizace je stejne dostihla, byt pasou dal.

Po asi tak 100 km jsme dojeli do Akka a tam ze si dame kavu. Byl jeste Ramadan a tak jsme nevedeli, budou-li mit nekde otevreno. Ale meli, sice tak nejak napul, ale kdyz jsme prisli, vyndali stul a zidle a po delsim domlouvani (ani moje ani jejich francoustina nebyla nic moc, oni asi spis jen berbersky a snad arabsky) jsme dostali kavu. Nus-nus. Tedy, to byla ta nejhorsi kava co jsem kdy pila. Snad to bylo velbloudi mleko a ne normalni. Chutnalo to divne, ale nechteli jsme je udelat smutnymi, tak jsme to oba vypili. Bosse rychleji, ja jsem to ucucavala pomalu. Ne aby mi dele vydrzela, ale abych to tak necitila, kdyz to piju.
V Akka jsme nic zajimaveho nevideli, bylo to malinke mestecko, administrativni jak tomu tam rikaji. Nejake urady, k cemu to nevime. Vojenska posadka, nakonec je to kousek od zapadni sahary a oni snad jeste to nejak nedohadali, jak to bude s tou casti Maroka, tak asi proto tam meli vojaky. Takze to byla v podstate jedna dlouha ulice s podloubimi a domy tedy na obou stranach a to bylo vsechno. Kousek dal jsme videli palmy, tedy oasu a tam nekde jeste kousek dal mel byt nejaky hezky kasbah. Ale byl soukromy a tak bychom se tam nedostali dovnitr.

Vypili jsme kavu tedy a pokracovali dal to Tata, meli jsme to tam jeste nejakych 150 km. Cestou uz na nas koukali velbloudi, co se pasli ruzne kolem, ovce a kozy nam courali pres cestu. Takze Bosse i prestal knucet, ze to je jednotvarne, protoze bylo na co koukat. Do Tata jsme prijeli asi nejak ve tri hod., ubytovali s v jednom a snad jedinem pro nas moznym hotelu. Pokoj nic moc, ale bylo to ciste a to bylo hlavni. Zvenci vypadal hezky, mel i bazenek, ve kterem bych se ale koupat nechtela, voda zrovna nevypadala ciste a krasny vyhled a hezke proste. Ale clovek si nemuze moc vybirat, kdyz takhle chce jezdit. Vybalili jsme a sli se podivat do mestecka. Byla tam silena spousta lidi vsude jako vsude tedy. Ovce a kozy a oslicci a tak. Sedli jsme si tam na nejakou zidku, kde prodavali ovce a kozy a koukali na zivot. Chudinka jeden oslicek, kdyz prijel, zaparkoval ho majitel a privazal mu nohu k hlave, aby mu neutekl ci co. Takze chudinka mel ohnutou hlavu a musel koukat porad jen do prava. A ani ji hnout, jinak by ho to bolelo. Ostatni byli take privazani, ale jen za nohu k vozu. Ne takhle hrozne.

O kousek dal byla nejak ovce, ktera byla privazana ke sloupu. Uz nevim co, ale neco slo kolem a ovce chtela za tim. Jenze chudinka zapomnela, ze je privazana a jak skocila, tak udelala premet a rovnou na hlavu. Ale nejak ji to asi nevadilo, protoze hned vstala a asi je zvykla. Courali jsme v tom mestecku tak nejak do sesti, chteli jsme videt, jak se mesto vylidnuje, zacinaji zase behat s hrnci s polevkou a tak. V sest se stmivalo a byl pro ne zase cas jist. A take jo, lide mizeli a mizeli a v sest zacal halekat mezulan a najednou jsme byli skoro sami na tom namesti, kam jsme mezitim dosli. Lidprazdno, jen restaurace otevrene, sem tam nekdo v nich sedel. Byla jsem zvedava na jednu vec, bohuzel jsem se nedockala. U jedne restaurace totiz chvili pred sestou vynesl cisnik na ulici stul a na nej postavil dve polevkove misky. Spekulovala jsem proc. Jestli aby naznacil, ze ma otevreno a ze u nej mohou dostat polevku. Anebo jestli to je pro chude, co nemaji penize. Ale, neprisel nikdo, ani nekdo jist, ani nekdo kdo by byl tak chudy, ze nemel na polevku.

Tak jsme pak sli zpet do hotelu, protoze uz nebylo na co koukat a ani nebylo moc videt. Tma tmouci a oni moc toho svetla nemeli poulicniho. Poflakovali jsme se tedy nejak po hotelu, v pokoji a tak ruzne. Vecere na to, ze pokoj byl takovy, byla opravdu dobra. Take jsme dostali polevku. Pak jeste tedy tagine a ovoce. A pak jsme si dali berbersky caj a pak jsme sli spat. Spalo se dobre, ale rano jsem byla postipana, byt byla sit v oknech, tak ty mouchy se tam dostaly stejne a stipaly. Bestie. Vzdy to byly komari, co me stipali, ted mouchy.

23/10
Dnes jsme meli namireno do Agdz pres Foum Zguid. Ten Foum Zguid me moc lakal, cetla jsem trochu o nem, je to mestecko jeste naprosto bez turistu, jen takovych jako my kdyz tak, co jen projedou. Tudiz naprosto prave, marokanske, „nepospinene“ turisty. Take jsem byla napnuta a zvedava, dojedeme-li tam, nebo se budeme muset obratit a jet zpet celou cestu., protoze ve Foum Zguid cesta konci. Mela jsem sice mapu Maroka, ta mi ukazovala, ze tam je normalni asfaltova silnice dal. Tu jsem si koupila v Praze, byla nemecka, ale nebyl tam rok vydani, tak jsem nevedela, jak je stara. Cetla jsem, ze Michelin mapy jsou nejlepsi, ze jsou nejnovejsi. Na jednu jsem se divala tady v jednom knihkupectvi, tam prave cesta koncila ve Foum Zguid. I v tom mem „pomocnikovi“ na internetu pri hledani mist zajimavych jsem nasla, ze dal se da jet jen se 4WD. Takze nakonec jsem se rozhodla, ze to risknu, ze tam pojedeme stejne. Bossemu jsem o mych obavach nic nerikala, protoze ten by odmital hned tam jet. A ja tam jet chtela. Nastesti tedy to ale dopadlo dobre a nemecka mapa z Prahy mluvila pravdu.
Kdybychom ale meli 4WD, tak jsme mohli sjet ze silnice a jezdit po pistach a dojeli bychom k jinemu Ergu, tedy pisecnym dunam. Lezi na upati Anti-Atlasu, od neho doprava je to placate, doleva tedy hory. Ne moc vysoke ale, jen Anti-Atlas, nejvyssi hora tam je nejak snad no tak 2000m, takze tak nizke to zase neni. Ale tamtudy silnice nevede, co jsme my pak jeli, tak to bylo mirne kopcovate, ale nic hrozneho. Ne jako kdyz jsme kdysi davno v roce 2000 jeli Vysokym Atlasem. Hlavne jedne casti te silnice se od te doby pri planovani tras vyhybam jak jen to jde. Jednak to nemam rada, nahoru kopec, dolu sraz, jednak Bosse trpi zavrati. A navic silnice alespon tenkrat byla siroka snad metr a to uz nebylo vubec zabavne, zejmena kdyz jelo proti jine auto. V kazdem pripade tedy ted jsem videla Foum Zguid jen tak v rychlosti, takze to ceka na nase probadani pri dalsi ceste. Pristi rok?

Ve Foum Zguid tedy jsme zastavili, dali si kavu, trochu jsem courala tou jednou ulici a koukala. Trochu i vyfotila, ale ne moc, lide meli strach, abych je nefotila take. Nejake zeny na mne mavaly, tak jsem jim ukazovala, ze chci fotit tuhle ceduli, ne je. Cedule se mi libila take proto, ze Bossemu rikaji Ali Baba, protoze ma vousy. Pak jsme pokracovali dal, do hor uz. Jeli jsme pres Bou Azzer, kde jsou doly na kobalt. Vsude je modro, skaly, kameni. Obloha. Ale ne z kobaltu, jen barvy kobaltove.
Cestou do Agdz jsme zase videli beduinske stany ruzne sem tam, velbloudy i bile, kozy, ovce. Jelo se dobre, cesta byla asfaltova tedy a protoze nedavno asi byla nova, tak jeste ne moc ponicena. Nic zvlastniho jinak se neudalo cestou. Jedine ze pozdeji byly hory i pisekkameni spis zelene. Nakonec jsme zastavili a videli, ze tam rostla tak drobounka trava, ze to vypadalo, jakoby tedy skaly a tak byly zelene.

Do Agdz jsme prijeli nejak kus pred patou hodinou. Objeli jsme nebo projeli jsme mesteckem, ale nasli jediny hotel, ktery ale byl velice slusny. A snad nejlepsi, nejchutnejsi jidlo za celou dobu v Maroku. Jedine problem s netekouci vodou na zachode. Ale vyresili jsme to tim, ze jsme dostali velky kbelik, no a bylo to. Koupelna ale byla a dokonce tepla voda. Coz v Tata byla studena a cmrndala. Kdyz jsme projizdeli Agdzem, zajeli jsme take do jednoho nedaleko leziciho kazbahu, ktery fungoval jako hotel-kamping. Skoda, jinak by to bylo pekne, tam spat. Ale bylo to mirne spinave, v podstate bez oken a koupelny i zachodu a tak jsme to vzdali.

Na Agdz ame vzpominku z roku 2000, kdyz jsme jim projizdeli a stavili se na kave. Cele mesto bylo vzhuru nohama, policajti vsude a zablokovane ulice a tak. Ptali jsme se tenkrat, co se deje a on tam byl na navsteve kral. Videli jsme nejake tanecnice na namesti tancit, ale bylo to dost hrozne, tanecnice vypadaly line a tak jsme rikali, ze kral si snad zaslouzi neco lepsiho. Ale lide tleskali a tak asi to nebylo tak hrozne, jak nam to pripadalo.

Vybalili jsme si trochu a hned sli do „centra“ na namesti, hotel lezel pred branou do mesta. Cesta tedy na namesti nam trvala asi tak 5min, takze takove velke mesto to bylo. Na namesti jsme si sli sednout do jedne kavarny, dali caj berbersky a koukali. A zase cekali do seste hodiny, abychom videli, co bude, protoze ten den v sest koncil Ramadan. Ale nejak nic se nedelo, lide pred sestou zacali mizet domu jako vsude jinde. Ten v te kavarne v 6 hod. si dal napred caj a kus chleba abavil se s nami. Mluvil docela dobre anglicky. A krasne mlaskal. Dojedl chleba a dopil caj a sel si pro harriru, kterou vypil. A radoval se, ze je konec Ramadanu. Druhy den mela byt velka slavnost, takze vsude bude vsechno zavrene, i pumpa. Dobre, ze nam to rekl, jinak bychom byli bez benzinu, planovali jsme tankovat az rano. Ptali jsme se, ma-li rad Ramadan. Odpovedel jako uplne vsichni, co jsme se jich ptali. Ramadan ma rad, ze pry to je dobre pro telo i dusi. Ale je rad, ze uz Ramadan ted skocil. Jinak jsme se bavili tak vseobecne, on se ptal kam jedeme a kde jsme byli a my se ptali na oslavu, jaka bude, co budou delat a tak. Oslava jako vsude jinde na svete, bude se hrat a tancit a jist, on ze cely den se bude krmit jen cous-cousem, ze uz se tesi, cely mesic ho nemel.

Pak jsme sli do hotelu na veceri, ktera byla tedy. Byli jsme jedini hoste, hotel byl pomerne velky. Byl to skoro labyrint. Sla jsem se jim projit a malem jsem zabloudila. Schodu nahoru a jine dolu a jedny sem a druhe tam a najednou jsem nevedela, odkud jsem z jakych schodu prisla a kam jsem sla. Litovala jsem pomalu, ze jsem si nevzala sebou telefon, abych mohla zavolat a oni pro mne prisli. Protoze tam, kde jsem byla, nebyla ani noha logicky, jen chodby a pokoje ci i velke svity. No ale nakonec jsem preci jen nasla spravne schody a cestu ven. Zajimave to bylo. To by clovek nerekl, co tam bylo spleti chodeb. Kdyz jsem se na to koukala zvenci, tak tak velka budova to zase nebyla, mi pripadalo.
Po veceri jsme se sli jeste znovu projit na namesti a pak uz jen zpet a spat. Postele byly desne tvrde, takze jsem si sla pro matraci k bazenu, kde byla takova na na opalovacim lehatku. To jsem tenkrat jeste nevedela, na cem budu za tyden na to spat. Proti tomu byla i ta postel mekka. Spalo se nam ale dobre take, byt Bosse si stezoval, ze to bylo tvrde. Mohl si take prinest matraci, ja se mu i dokonce nabizela, ze jednu pro nej vezmu take.

24/10

Konecne dnes vyjedeme smerem do Merzougy. Tam jsme byli vloni, nevedeli jsme ale, ze jsou hotely i u pisecnych dun a tak jsme tenkrat spali asi 50 km od nich v Erfoudu a pres den jsme jeli za nimi, tedy k nim se podivat. A kdyz jsem videla, ze jsou moznosti prespani i u nich, touzila jsem v jednom takovem byt alespon jednu noc. Dokonce i pak, kdyz jsme vloni prijeli domu, jsem nasla na internetu jeden hotel, ktery se mi hrozne moc libil a o kterem jsem zacala snit. Ze tam budu sedet a koukat. Cely rok a pul jsem na nej koukala tedy jen na Internetu, stahla jsem si ho i do pocitace, abych ho mela na ocich. Mesic pred odjezdem ted jsem si s nimi zacala korespondovat. Kolik stoji a ze si ho chci rezervovat a pak zase jsem nevedela, jestli jo nebo ne. Nakonec po dvou tydnech jsem se rozhodla, ze ho rezervuji, ze snad bude i ve skutecnosti to, co jsem videla na internetu a predstavovala si to. Predcil moje ocekavani. Ale to jsem predbehla.

Rano, tedy kolem 10.00 jsme vyjeli. Opravdu bylo vsude zavreno, nikde pomalu ani noha. I cestou jsme projizdeli vesnickami, kde bylo vse zavrene, potkavali jsme jen lidi slavnostne oblecene a vsichni vzdy sli jednim smerem, tedy tam kde mela byt slavnost. Jen sem tam jsme potkali nekoho, kdo asi neslavil. Proc, to nevime. Anebo nemel na slavnosti saty? Zeny a holcicky mely na satech nasitych tolik tech penizku, ze uplne zarily na slunci. Muzi byli v bilem. Snazila jsem se cestou udelat par fotek, ale je mi hloupe je fotit, zejmena kdyz vim, ze to nemaji radi. A jednak proste je mi to hloupe. Takze ty fotky nejsou nic moc stejne.

Potom jsme ale uz uhnuli smerem doleva z hlavni silnice, ktera vedla do Zagory a my jeli tedy do Rissani, coz je vetsi mestecko pred pisecnymi dunami. Tam jsme meli asi tak 300 km. Zase jsme projizdeli jen nicim, hamadou, trosku sem tam pisku, ale vic kameni a lavove kaminky i velke ostre, ktere trci ze zeme. Velbloudi je nemaji radi, nechodi se jim po nich dobre. Take tam moc velbloudu proto asi nebylo. Kdyz jsme je videli, tak to bylo jen tam, kde byly jen male kaminky promichane piskem. Prijizdeli jsme take k jednomu velkemu stadu, par jich dokonce pochodoval po silnici. Vetsina jich uhnula, ale jeden nechtel a nechtel. Tak jsme zastavili a cekali az se uraci odejit a ja udelala fotku.

Za chvili se k nam ritila jedna vetsi holcicka, ktera je mela zrejme na starosti a neco na nas pokrikovala. Takze jsme rychle ujeli. Ale ja si spis myslim, ze chtela nejaky dirham za to, ze jsem si velblouda vyfotila.

Pak uz se nic zvlastniho cestou neudalo. Kdyz jsme pred 4 hod. nejak prijeli do Rissani, oproti lonsku bylo vsechno dobre znacene, takze jsme snadno nasli silnici do Merzougy. Vloni to bylo nemozne a jen diky jednomu pruvodci jsme se dostali k dunam. Letos ale na jare pry strasne prselo a vyplavilo to haldu domu vc. i hotelu, silnici ponicilo a tak byla uplne nova a tim padem take nove znacky. Takze jsme jeli a jeli a hledali ceduli s napisem naseho hotelu Kenzi Erremal se jmeoval. A nic, same znacky k hotelum, ale ne k nasemu. Asi po 40 km najednou jsme videli smerovku doleva, ze tam jsou 2 km. To uz nebyla asfaltova silnice, ale jen pista, ale slo to dobre na ni jet. Kdyz jsme se blizili, uz z dalky jsem videla muj vysneny hotel. Ale vedle bylo neco, co vypadalo jako tovarna a tak moje nalada klesala a ja si rikala, tovarna v pousti? A muj vysneny hotel vedle tovarny? No nazdar. Zacala jsem si libovat, ze jsem se pojistila a nasla i jeden dalsi hotel a ze tedy v nejhorsim pojedeme tam. Jenze jsem si uvedomila, ze to take moc dobre neslo, zaplatila jsem tady uz zalohu, hotel neodobjednala 24 hod predem a tak by si vzali asi nejak jeste 60% z me karty, protoze to jsem platila pres internet on line.

No prijeli jsme k hotelu a ta „tovarna“ se ukazalo byl hotel jiny, ktery zase tak strasne blizko tohodle nebyl a celkem nerusil. Ale byl hrozny, jako tovarna. Jmenoval se Timbouktu, to je pomalu urazka mesta Timbouktu. Ale oddychla jsem si, ze to byl jen hotel a ne tovarna. Zaparkovali jsme a sli dovnitr. Stale jsem ale jeste byla nejista, je-li to to o cem jsem snila. Ale uz jsem byla klidnejsi. Kdyz jsme vesli dovnitr, vesli jsme do ohromne haly nebo jak bych to nazvala. Hotel samotny byl staveny jako kasbah a uprostred tech kasbahu tedy byla mistnost zastresena tedy, ale mirne pripominajici patio. Kolem dokola sloupy a uprostred prazdno. V pravem rohu bylo neco jako recepce a bar zaroven. Nerusilo to vubec. Ale nikde ano noha. Hledala jsem nekoho, i do kuchyne zasla, ale nic. Nikdo nikde. Za chvili ale prisel muz v kaftanu, ja mu dala ten voucher a on nas privital a pozval hned na caj. Sli jsme pred hotel a tam na me cumela halda pisku a palmy a velbloudi a proste bylo to neco. Zacali jsme se bavit, tak jsem se ptala, je-li to on, co jsem si s nim asi tak mesic dopisovala ohledne hotelu a on ze ano. Tak jsem mu rikala, ze asi musel mit z toho zabavu, jak jsem se stale nemohla rozhodnout. No, trvdil ze ne, ale spis si myslim, ze ano. Vypili jsme caj, pozval nas i na nejake jejich zakusky a bylo to dobre. Ze pry to prinesl z domova, ze byl na skok doma a tak to pro nas prinesl. Ze si rikal, ze budeme mit hlad a zizen a tak. Mile. Prijemne. Pozorne. Pratelske. I neobvykle, to se mi jeste neprihodilo. Zacala jsem tedy byt presvedcena o tom, ze to byla spravna volba. Sedim nad tim rok a pul a dumam, tak se nemohu splest, ze jo. No, mohu, ale nespletla. Jak se pozdeji ukazalo, bylo to vic nez jsem cekala.

Sli jsme pak do pokoje vybalit si, osprchovat, protoze clovek je upoceny a upatlany. Umyla jsem si take vlasy, abych vypadala dobre, az pujdeme do toho pisku. Pokoj byl pekny, meli jsme balkon s vyhledem na duny a velbloudy, kteri tam byli zaparkovani. Spousta velbloudu. Pripraveni pro turisty. My jsme na nich ale nejeli, protoze nejsem takovi turiste, pripada nam to nejak hloupe. Neco jineho by bylo, kdybychom chteli jit nekam do pouste a nebylo jine moznosti. Ale to by nesmelo proste zavanet falesne, museli by to byt prave. Spokojili jsme se jen koukanim na ne, couranim pak kolem nich, Bosse je hladil po cumacich a ze jsou neuveritelne mekke, abych si sahla take. Ale ja se bojim zvirat zasadne, ze me kousnou a tak. Moc nevoni, dost jim pachne z pusy nebo tedy spis s tlamy. Nebo huby? Jak se tomu rika?

Jela jsem uz jednou, tedy sedela spis jako prave pravy turista uz kdysi davno v Tunisu, kdyz jsme byli v roce 1971 na nasi prvni dovolene ze Svedska. Pamatuji si, ze byli na sezeni dost tvrdi a co Karel rikal ze pro muze to neni zrovna nejprijemnejsi. Ale mozna sedel nejak ne dobre. Protoze kdyz nam ted v hotelu nabizeli projizdku, tak abychom je nejak neurazili ci co, tak jsem rikala prave, ze me bolivaji zada a jednou ze jsem tedy na nich sedela a bylo to tvrde. Na to mi rekli, ze to asi proto, ze bylo spatne sedlo. Ze to netlaci. Ale nenutili nas, respektovali, ze se chceme na ne jen divat.

Tak jsme jen tak ruzne courali kolem hotelu, sli se podivat i na to, jak vypada ten hotel-tovarna vedle. Tmbouktou se jmenuje ten hotel. Bylo to velike a spousta lidi logicky. Libovali jsme si, ze v nasem hotelu jsme ten den byli jediny, coz bylo prijemne a tak nejak davalo pocit, ze tam bydlime. Pak jsme jen sedeli pred hotelem a koukali na tu hromadu pisku a bylo to neuveritelne. Prisedli si k nam nejaci tamnejsi co pracovali v hotelu a ruzne jsme se bavili. Mimo jine o berberich, jak to je z Tuaregy a tak. Ted uz vim, jak to je. Tuaregove jsou take jako berberi, ale tmavsi, berberu je spousta kmenu. A berberi jako takovi jsou mirumilovni, domacti lide, nestehuji se, zustavali na stejnych mistech. Tuaregove jsou nomadi a branili se nejvic proti Arabum a pak Francouzum. Ale bojovali i take mezi sebou, kdyz se jim neco nelibilo. Berberi take se branili a byli logicky proti kolonizaci, ale nejak umirnenejsi, nebo jak bych to rekla. Rekla bych, ze jsou hodne hrdi, Tuaregove tedy.
Byli to Arabove, co dali jmeno berberum, rikali jim barbari a z toho se udelalo slovo berber. A to v berberstine znamena neco jako svobodni lide. Ale je to nejak hodne komplikovane a docetla jsem se, ze se poradne stejne nevi, odkud prisli a o jejich vzniku tedy. Jen ze to jsou indoafrikani.

Asi v sest zalezlo slunce a nebylo nic videt, tak jsme sli na chvili do pokoje a sedeli na balkone a koukali na tmu. Kolem osme jsme sli na veceri. Byla moc dobra. Pak jsme zase jen sedeli pred hotelem, dali si jejich berbersky caj (mysleli jsme ale stale celou dobu, ze to byl matovy caj) a zase si s nekym povidali. Koukali jsme take na oblohu a to jsem nikdy nevidela. Tech hvezd, neuveritelne. Uplne jakoby visely na spouste dalsich hvezd navlecenych na provazcich z hvezd. A primo padaly na nas. Mesicek take byl jiny, liny a valel se. Byl ho kousek a lezel spickami nahoru. Ne tak, jak jsme zvykli, ze stoji jako na strane.
Zacinalo byt i chladno, nevim jak, zase tak moc jsem toho na sobe nemela, jen bluzu a sal, takze tak moc zima nebyla, ale stejne. Nejak po desate hod. jsme sli nahoru a spat. A spalo se nam krasne.

25/10
Vstali jsme nejak po osme, sli na snidani a pak nez zacne byt horko, ze pujdeme na tu nejvzdalenejsi nejvyssi dunu, co jsme videli z hotelu. Sli jsme asi tak 1 hod. Nebylo to nejjednodussi, nemohli jsme logicky jit rovnou cestou, sli jsme po hrbetech dun cikcate, takze nam to chvili trvalo tedy, nez jsme tam dosli. Ptaci cestou to bylo snad nejak dva tri, ale Bosse rikal, ze jsme sli tak 4-5 km urcite. Bylo to ale zabavne, borili jsme se do pisku a kutaleli dolu a splhali nahoru a tak. Kdyz jsme dosli tam, co jsme chteli, tak jsme si tam sedli a koukali. Bylo to ohromne. Pisecne more, ruzne barevne, k tomu ta modra obloha, proste neco.

Sedeli bychom dele, ale zacalo foukat a vypadalo to na pisecnou bouri. Jak jsme se pak dozvedeli, boure jen v nasich ocich, podle nich to foukani nic moc nebylo. To pry nebyla boure, to jen trochu foukalo. Ja se zabalila vcetne nosu do toho salu co mam. To je ten co oni nosi jako turban. A kdyz jsme prisli zpet k hotelu, tak podle nas foukalo uz docela slusne a tak jsme byli radi, ze jsme sli vcas zpet.

Sedli jsme si chvili zase pred hotel a koukali, jak to fouka.

Pak ze se pojedeme podivat do te vesnicky Merzouga, co je kousek od hotelu, jak to tam vypada a tak. Byla to opravdu vesnicka mala, jedna ulice, sice dlouha, ale stejne. Pak na konci tedy byla spousta domku, ale tam jsme nechteli nejak courat, at je tam nerusime. I kdyz tedy spis tam nikdo nebyl, byla doba obeda a tak meli vsichni siestu. Byla tam jedna kavarna, tak ze se tam najime. Foukalo ale docela pekne, sedeli jsme ale sikovne a celkem jsem byli chraneni proti pisku, co tak lital, ze nebylo skoro sem tam videt na druhou stranu ulice. Dal se tam s nami do reci majitel, ktery mluvil dobre anglicky. Tak jsme se dozvedeli m j, ze berberi jsou stale jeste mirne utlacovani Araby, byt uz to je lepsi. Ale literatury napr. je malo a kdyz chce si neco precist berberskeho, musi si objednat knihu v Anglii napr. Ze je mirna censura take. Ale je to tak tri roky, co zacali ve skolach vyucovat berberstinu. Driv to byla jen arabstina a francouzstina. Takze preci jen se to diky dnesnimu krali zlepsilo hodne. Za stareho krale to neslo. Ten byl dost hrozny.

Pak jsme se vydali na cestu k jednomu slanemu jezeru, o kterem jsem cetla, ze tam je spousta flamingo. A slane je opravdu, nechutnala jsem to ale. Zbytek more. Bylo to dost napinave tam jet, vedla tam jen pista, ne asfaltova silnice a bylo to asi nejak 5 km od silnice tedy.

Pist spousta kolem, tak jsme bedlive davali pozor, abychom si pamatovali tu po ktere jsme jeli. Abychom nasli cestu zpet take. Jezero bylo ohromne velike, skoro nebylo videt na druhou stranu. Krajina naprosto placata, jen v dalce byly videt ne hory, pahorky. Hezke. Videli jsme ale jen nejake kachny, ci co to bylo za ptaky, flamengo zadne. Skoda. Protoze ale foukalo vic a vic, zacinalo byt uz i pozde, tak aby nas neprekvapila tma na te piste, tak jsme vyjeli zpet. Nasli jsme dobre zpet, zadne problemy. Tak jsme byli hrdi, protoze vsichni mistni, jak v hotelu, tak on v te kavarne nam rikali, ze bez pruvodce tam jet nemame, ze ztratime cestu, zejmena kdyz fouka a tak. No, ale domnivam se stejne, ze prehaneli a to proto, ze jedna z jejich malo obziv je prave delat pruvodce. A my nemame radi pruvodce, chcem sami badat, hledat, takze z nas moc asi prijmu nemeli. Ale, rekla bych ze tak 1 turista ze 100 chce vsechno delat sam, bez pruvodce. Protoze at jsme byli kde byli, vzdy byl turista s pruvodcem. Vlastne jen jeden nas neodrazoval jet sami, to byl ten muz co nas privital, kdyz jsme prijeli. Ten nam prave rekl, jak se k jezeru dostaneme. Byl to jeden z manageru, jak rikal. Byli tedy dva manageri, oba se jmenovali Brahim. Alespon ten nas se jmenoval Brahim a staral se o ekonomii a administrativu. A turisty, aby se meli dobre a byli spokojeni. Ten druhy se jmenoval mozna Ibrahim, nevim. Rikali jsme mu tak a nic nenamital. Toho jsme potkali jen sem tam, mel na starosti prakticke zalezitosti, aby to fungovalo.

No, pak jsme nic moc uz nedelali, ruzne se poflakovali v a kolem hotelu, stale foukalo, ale nebylo to tak, abychom nemohli byt venku. Kdyz jsme prijeli vlastne od jezera, tak stalo par aut zaparkovanych pred hotelem a tak jsme videli, ze uz nebudeme sami, zze uz je vic hostu. Byla to cela skupina, holandani to byli. Zrejme na delsi dobu v Maroku, meli holandska auta a byl s nimi holandsky pruvodce. Chvili jsme se pak s nim bavili, on toho projezdil uz, az mu zavidim. A byl i v Timbuktu bestie. Ale nebyl jeste u Tuaregu v Alzirsku, tam pry planuje casem take, ale ted je to preci jen jeste nebezpecne dost tam jezdit. Spriznena duse, take miluje Saharu a more pisku a poust a tak.

Pred veceri jsme jeste sedeli na balkone. A jak jsme tam tak sedeli a koukali na tmu, tak najednou Bosse, ze tam maji party. Tam, to je naproti kousek od hotelu byl domek, kde prespavali asi nekteri zamestnanci hotelu, kdyz se jim nechtelo domu ci co. Nebo jak to bylo. V kazdem pripade sem tam nekdo vysel ze dveri a bylo videt, ze mu je spatne a zvraci. Ja to nevidela, ale Bosse, ze jeden tahnul druheho, ktery byl asi tak namazany, ze nemohl jit sam. Nas Brahim byl pryc ten den, prisel az nejak kolem vecere, takze asi kdyz kocour neni doma, mysi maji pre. Byt tam byl ten druhy Ibrahim, takze nevime, jak to bylo. Jen nase spekulace. Protoze to bylo jen ten jeden vecer, tedy nejak mezi sestou a osmou.
Z toho je take videt, jak berberi asi dodrzuji mohamedanstvi. Bylo jim to vnuceno, byt kdysi davno a tak jsou dost vlazni by se dalo rict. A tim padem koran nekoran, kdyz se chteji napit, tak se napiji. I kdyz nakonec tady je halda protestantu napr. A ne ze by kazdy byl verici a chodil do kostela.

No a pak jsme uz jen vecereli a pak zase sedeli pred hotelem a koukali, ale moc hvezd nebylo jako den predtim, protoze byly sem tam mraky. Prisedl si k nam Brahim ten nas a tak jsme ruzne probirali kdo jsou Berberi a Tuaregove a vubec si povidali. Je prijemny a pratelsky. Zrejme i my jsme mu byli sympaticti, nevidela jsem ho se bavit s nikym toli, jako s nami. Jo vlastne, chtela jsem caj po veceri a rikala tedy matovy. Za chvili prisel nas cisnik a hrozne se omlouval, ale ze matovy caj nikde nenajde. Ze jim dosel. Ja na to v legraci jako, v Maroku a nemate matovy caj? On ze ne. Brahim slibil, ze druhy den zajede do Merzougy se po nem podivat. Tak jsme si nedali nic, jen chvili sedeli a pak sli spat.

26/10

Po snidani jsme pak sedeli chvili pred hotelem. Byl tam take oslicek a tak krasne hykal, tak jsem sla k nemu, ze si ho nahraju, abych mela hykani. jenomze bestie jak jsem dosla k nemu, hykat prestal a line si lehnul. Jen jsem si stacila ho vyfotit.

Kousek dal byly dve berberky a sbiraly datle, tak jsem sla k nim „si povidat“ Umely jen berbersky, stejne i kdyby umely francouzsky, nebylo by to nic platne, kdyz ja neumim. No ale nejak jsme si povidaly, nabidly mi datle, ale cerstve nejsou dobre. Jsou docela horke a trpke. Tak jsem tam jeste chvili sedela s nima a ruzne gestikulovaly.

Pak jsme jeli do posledniho mestecka Taouz, kde koncila asfaltova silnice a byli uz jen pisty. Bylo to asi tak 3 km od Merzougy. Tam jsme prijeli, ale nic tam nebylo, ani ze bychom si dali kavu nebo tak. Jen vesnicka s par domy a pak kasarna. Bosse se divili, ze tolik vojaku, tak jsem jen tak pronesla, ze to je preci kousek od hranic z Alzirskem a tam ze jsou teroristi a proto je tady velka posadka. Ukazalo se, ze jsem mela pravdu. Kdyz se pak Bosse v hotelu ptal, dostal stejnou odpoved. Tak jsem mu rikala, ze se nemusi nikdy ptat jinych, ze ja mu vzdy dam spravnou odpoved – haha.

Obratili jsme a jeli tedy zpet. Cestou videl Bosse sipku k Nomad palace, ze tam chce jet. Tak jsme jeli, byl to hotel a kus od neho halda beduinskych stanu.. Jenze to patrilo take k hotelu pro ty, co chteli si hrat na beduiny. Bylo docela napinave tam jet, byla to jen pista a sem tam docela dost pisku. Ale vzdy jsme jim projeli. Byl cas obeda, tak ze se tam najime. Sli jsme dovnitr, bylo to jeste nedostavene, ale kousek hotelu s restauraci uz byl, jak jsme pak videli. Sla tam skupina bile oblecenych francouzu a tak jsme sli za nimi, protoze oni vypadali, ze uz to tam znaji. Sli jsme do dvora, ze tam nebude tak foukat a zima. Tedy zima, nebyla tak moc, ale protoze bylo vetsinou zatazeno, nebylo tak teplo. A hlavne foukalo. Sedli jsme si a vyndali ja cigaretu, Bosse fajfku. A hned se objevila pred nami jedna z tech Francouzu a ze tam nesmime kourit. Tak jsem se na ni dost divne koukala, jako co ona tam rozhoduje? Zvedla jsem se a rikala Bossemu, ze tedy jdu, ze tam nebudu jist, kdyz se tam nesmi kourit. A hned za nami vybehl zrejme majitel, Ali se jmenoval jak jsme se pozdeji dozvedeli. Tak jsem mu rikala, proc jdeme pryc. On ze nam prostre jinde, ale abychom nechodili pryc. Dost se na nas omlouvave dival, jako ze za to nemuze, ze tam ma takove hosty, kteri zakazuji jinym. Ale oni tam bydleli a to byla halda penez pro neho a tak si nemohl logicky riskovat, ze prijde o ne. A hned nam vynesl stul ven a prostiral atd. Pak nam rikal, ze ti Francouzi jsou nejaka nabozenska sekta a ze si pronajali cely vnitrek toho dvora. Chvili tam s nami sedel, tak jsme je tam pekne drbali. K jidlu jsme dostali berberskou omeletu, to je jako nase, ale navic s rajcaty a s haldou jejich koreni, ktere je moc dobre (Bosse pak v Agadiru ho koupil 1kg, takze ted mame doma take).

Pak jsme jeli zpet k hotelu nasemu, ale ze jeste znovu zajedeme k jezeru, neuvidime-li flamengo. Ted uz jsme cestu znali a tak jsme tam bez problemu nasli. Jeli jsme na druhou stranu, ale dal jsme se bali, vypadalo to jako mokrina a nechteli jsme uvaznout autem. Tam jsme zastavili, ja mela sebou dalekohled a tak jsem koukala na druhou stranu. A tam byla takova spousta flamengo, stovky pomalu. To byla nadhera, skoda, ze jsme nemohli jet k nim. Jenze oni by asi odleteli a tak jsme jen koukali dalekohledem. Za chvili tam prisel nejaky deda, co tam pasl kozy. Dal se s nami „do reci“, tedy on nemohl mluvit, takze to bylo posunky a skreky. Ale byl prijemny a mily, ukazoval nam flamengo a pak kozy, ze je bude jist a tak ruzne. A vesely byl, vubec mu nevadilo, ze nemohl mluvit. Nabizela jsem mu cigaretu, ale ze ne, ze by kaslal. Bosse mu pak dal nejaky dirham, kdyz jsme odchazeli, ze to je lepsi nez cigarety. Tak byl moc rad.

Kdyz jsme se vratili do hotelu, sla jsem courat kolem a navstivit velbloudy a ja si nasypat pisek do plastove lahve. Protoze ten jsem si chtela vzit domu. Nebyla jsem sama, protoze kdyz jsem se ptala, maji-li malou plastovou lahev, tak hned vedeli na co ji chci. A ze nejsem cvok, kdyz jsem se Brahima ptala, zda si to mysli.

Tinka (moje dcera) se mi pak posklebovalal doma, ze cvok jsem, kdyz si vozim domu pisek. Ale zvedava byla a sahala na nej. A Niky (jeji syn), ten pomalu posvatne kouka na pisek a opatrnoucce si na nej saha pokazde, kdyz tu je. A jevi zajem o vsechno, o Saharu a velbloudy a tak. Takze doufam, ze po tehle strance z nej bude dobrodruh.

Byl zapad slunce a tak jsme pak jen koukali na ty ruznomenici se barvy. Neuveritelne a krasne. Navic obloha byla na vychode zatazena, slunce svitilo jen na zapade a tak to vypadalo nekdy az neskutecne. Proste tam se da jen sedet a koukat, od rana do vecera. Stale je to jine, meni se to kazdou chvili.

Sedeli jsme tam pak i po veceri. A zase to bylo jine. Bourka nad Saharou. V Alzirsku proste bourilo a blyskalo a to bylo neco zase. Ty hromady pisku se uplne zaleskly jak zbelely, kdyz blesklo. Neumim to popsat.

Kdyz jsme tam tak sedeli, prisel nas cisnik a ze Brahim ani v Merzouge nenasel matovy caj. Tak jsem se divila, ze preci tamti jini hoste caj meli. On ze to je berbersky caj. Tak jsem rikala ze ten si dam tedy. Kdyz ho prinesl a ja se napila, tak jsem poznala, ze to je ten caj, co jsem uz den predem chtela. A cisnik na to, ze ten maji stale, ale ne ten matovy, co jsem chtela. Takze se vysvetlilo, ze jsem vzdy pila u nich jen berbersky a mela za to, ze to byl matovy. Pak kdyz jsme sli dovnitr tak nas videl nas Brahim a hned prisel k nam. Tak jsem se mu zacala omlouvat, ze tady k vuli me jezdi a hleda caj a pak se ukaze, ze jsem nechtela matovy, ale ten, co jsme tam pili vzdy. Pak prisel i druhy Ibrahim a ze nam sebou da ten jejich caj sebou az pojedem domu. Ze v zime se matovy nepije, ten ze je jen kdyz je horko. V zime se pije tenhle jejich berbersky. Takze jsme se pobavili, jak jsem blbla a i poucili tedy.

Mam dojem, ze si nas tam vsichni oblibili, i nas cisnik tedy a pak tam se poflakoval jeden, nevim co on tam delal. Ale take k nam chodil si povidat, umel navic italsky a tak jsem si povidali i italsky. M j take hral na buben. Nas cisnik take, ale asi vsichni. Protoze po veceri nam hrali berberskou hudbu, to bylo jen bubnovani, ale bylo to pekne, hezky rytmicke. A ja si namlouvam, ze hrali k vuli nam na rozloucenou, ze jsme druhy den uz museli pokracovat dal v nasi ceste. Sice jsme nebyli zase samotni hoste, byla tam nejak skupina Francouzu (Holandani odjeli do pisku spat tam v beduinskych stanech), takze jako nehrali jen pro nas. Ale presto to vypadalo, jakoby hrali pro nas. No. Myslet si to mohu, ze jo.

27/10

Dnes to bylo nase posledni rano v hotelu. Museli jsme jet zpet do Agadiru uz. Uvitalo nas prseni, ne moc, ale preci jen trochu prselo a bylo chladneji. Nez jsme vyjeli dali si jeste kavu a sedeli chvili pred hotelem a koukali na Saharu v desti.

Dalsi stop jsem naplanovala po cca 200 km v Boumalne. V Rissani jsme natankovali a vydali se na cestu. Silnice byla mirne zavata piskem, ale slo to jet dobre stejne. Mirne cintalo, ale pak se to uklidnilo. Chladno ale bylo stejne.

A tak po 100km jsme zastavili v Tinejdad a ze si tam dame kavu a trochu pojime neco. Dali jsme si zase berberskou omeletu. Vedle nas sedel jak se ukazalo Holandan, mel helmu a tak jsme usoudili, ze jede na motorce. Dali jsme se s nim do reci a rikal, ze jede az z Holandska a pojede pres Marocko, Mauretanii, Senegal, Mali a Timbuktu, do Chad a Somalie a snad do Kenye az. Potom se bude vracet domu pres Saudskou Arabii. Tak jsem mu zavidela, ptala se, jestli me nevezme sebou. Zna dobre Marocko, delal tam pruvodce a byl zasadne zcestovaly, takze nemel obavy, ze by to bylo neco nebezpecneho nebo tak. A jak pozdeji rikal Bossemu, pry je mu 50let a uz toho dost prozil, takze kdyby to melo byt do posledni, tak … Dost prekvapujici a zajimavy nazor, nebo jak bych se vyjadrila. Ptali jsme se, kolik pocita, ze ho to vyjde, tak ze si to propocital na asi 10tis EUR. A ze to bude tak pulroku, nez se vrati domu.
Kdyz jsme se najedli, rozloucili jsme se s nim, poprali hodne zdaru a jeli dal. Netusili jsme jeste, ze to neni naposledy, co jsme ho videli, potkali.

Pocasi se nejak zacalo mracit a zacalo zase mirne prset. Obloha uplne cernala, mraky visely nad horami, meli jsme po prave strane Vysoky Atlas a ten nebyl videt vubec. Videli jsme, ze jedeme do poradneho deste, to jsem jeste nevedeli, co nas ceka. Zacalo blyskat a hrmit uplne silene.

Par kilometru pred Boumalne to spustilo a zacaly padat i kroupy, zeme byla cela bila. V Boumalne byli lide zmateni, pobihali jako slepice v podstate. Nebyli zvykli na podobne pocasi, to bylo pry poprve, alespon co nam potom pozdeji rikali v hotelu.

Videli jsme dva hotely, tak jsme tam sli, ale ani jeden se nam moc nelibil. Byla tam zima, nebylo tam ani topeni nebo tak a nevypadalo to nejak lakave. Prselo a foukalo a vubec nebylo prijemne chodit venku a hledat, ale nedalo se nic delat. Navic jsme nemeli na sobe nic moc tepleho pochopitelne. Pak jsme videli ceduli jeste k jednomu hotelu, tak jsme jeli tam. Vypadal slusne a tak ze tam zustaneme. Nevyhoda byla, ze to nebylo v jedne budove, ale roztrousene ruzne venku, ale nemeli jsme vic na vybranou uz. Zavedli nas napred do jednoho pokoje, ktery vypadal jako jeskyne. Kdyby bylo krasne teplo, nevadilo by to. Mohli bychom mit dvere otevrene, vyhled byl primo fantasticky navic. Ale jednak to bylo mrnave, clovek by mel klaustrofobii, protoze tam nebylo okno, jen takove okenko ve dverich a jednak by tam byla zima, protoze to skutecne bylo vykopane ve skale, takze to byla opravdova jeskyne. Tam se nam nechtelo byt a tak jsme se ptali, maji-li neco vetsiho teplejsiho. Tak ze snad ano, takze Bosse sel s tim clovekem do recepce a ja cekala tam. Polozila jsem tasky a tak na zem. Za chvili Bosse prisel a ze maji uz jen suity, ale ze to je lepsi nez tohle a ne moc drahe stejne. Tak jsem vzala vse, co jsem postavila na zem a sli jsme. V jedne plastove tasce jsem mela za to, ze mam oba fotaky.

Pokoj vypadal pekne, byla to loznice a miniobyvacek a bylo tam air condition, takze jsme si hned pustili teplo, ruzne vybalili trochu a tak. Za chvili ze to vyfotim, protoze to bylo hezky zarizene. Jenze koukam, v tasce fotaky zadne. A tak mi doslo, ze v tom zmatku, kdy jsme na rychlo vyndavali veci z auta, jsem sice fotaky vzala, ale nebyly v tasce, jak jsem myslela. A ze tedy fotaky zustaly tam v tom pokoji. Sla jsme hned v tom lijaku tedy do recepce. Bosse ze zajde do toho pokoje, abych zustala a nemokla. Recepcni si nepamatoval, jaky pokoj to byl a dal Bossemu klice od dvou pokoju. Pak se Bosse vratil a ze tam fotaky nebyly. Ptala jsem se ho, jestli byl v tom, co jsme dostali puvodne. A on ze si nepamatuje. Tak jsem tam sla sama se podivat a videla, ze to byly spatne pokoje, co tam Bosse do nich koukal. Sla jsem zpet do recepce, ale on rikal, ze pokoj uz je obsazeny a hoste jsou asi na veceri, kdyz tam ted nikdo nebyl v pokoji. Ze se jich potom zepta, nenasli-li fotaky.

Takze jsme byli a hlavne ja z toho uplne spatna, nalada pryc uplne a jen jsem si rikala, cela nase dovolena na fotkach pryc vc. tedy fotaku. Ty se daji poridit znovu, ale ne fotky. Vecere krome toho, ze tam byla zima, cisnik slizky, jidlo nic moc, tak za nic nestala, zkazena tim, jak jsem si nadavala. Jen jsem si rikala, ze turisti co by z toho meli, brat fotaky, vedi co to obnasi. A personal ze to sotva vzal, protoze v Maroku za kradez je mesic vezeni pri nejmensim. Bosse sice videl vsechno cerne a ze uz fotaky nikdy neuvidime. Ale ja stale presto jsem doufala a tak nejak verila, ze se to najde. Hned po veceri jsem vyrazila kolem napred pokoje, jestli uz tam turisti jsou, ale byla tam tma, tak nevim kdy byli. Navic v te tme jsem vrazila do lehatka co bylo u bazenu a pekne jsem si rozbila nohu. Strevo. Sla jsem do recepce, ten se na mne usmival a Vite, co pro Vas mam? A vyndal fotaky. Takze jsme si hlavne ja oddychli. A zbytek vecera uz byl v poradku. Krome studene pramenkem tekouci vody, zimy v pokoji stejne pak, protoze foukalo skrz na skrz a navic rano byla voda i v pokoji, protoze teklo dovnitr. Jeste ze jsme ale dostali tenhle pokoj, v te jeskyni bychom asi byli vytopeni uplne.

28/10

Rano jsme se probudili a stale prselo a byla zima. Nasnidali jsme se a pokracovali dal v ceste. Meli jsme jet zase nejak asi tak 200km do Tazenakth, kde m j bylo centrum kobercu. Ne ze bychom chteli nejaky koupit, ale myslela jsem, ze to muze tam byt zajimave.

Tak jsme jeli, stale mirne sem tam prselo. Voda byla kolem vsude, tak jsem rikala, ze palmi a tak jsou rady, ze dostanou vodu a budou krasne osprchovane. Ale zase tak moc neprselo, takze zrejme jak je puda vyschla, saje spatne vodu a proto byly vsude jezera pomalu. Moc dlouho jsme nejeli, kdyz jsme prijeli k rozvodnene rece, ktera se valila pres silnici. V Maroku prevazne nemaji mosty, videla jsem jich jen opravdu par. Vzdy jen meli patniky, aby bylo videt, kde konci silnice, byla i mirne prohloubena, aby asi voda tekla dobre pres silnici.

Lidi tam stali a koukali na tu vodu. Zastavili jsme a premysleli, co, jet nejet. Hned se kanm prihnali nejaci kluci a ze se pres to nedostaneme a ze nas budou strkat skrz vodu a ze za to budou chtit ja uz nevim kolik.

No, jenomze ono te vody tak moc nebylo a tak Bosse ze to riskneme a uvidime, jak to dopadne. Ze kdyz tak potom nam mohou pomoci. Podekovali jsme a jeli. Slo to bez problemu, takze chudaci kluci byli zklamani. No, mysleli jsme, ze toho vic nebude a ze je po dobrodruzstvi. A jeli jsme dal tedy. Jenomze zase vedla reka pres silnici a zase voda.

Tentokrat jsme nevahali a jeli a ja klepala Bosseho po zadech, jaky je sikovny. To se stalo jeste parkrat a pak dlouho nic. Tedy dlouho, vzhledem k tomu, ze ten den jsme najeli celkem tak 50 km, tak zase tak moc dlouho jsme nejeli. Ale nejakych snad 10 km preci jen. Skoro jsme az zase litovali, ze uz zadna voda, kdyz jsme najednou videli stojici auta na silnici obema smery. Silnice vedla mirne dolu a nahoru, takze to bylo videt krasne. Dolu ale jsme nevideli, co se tam delo. Tak jsme zastavili a sli se podivat, o co jde.

Byl tam velky nakladak, ktery se snazil prejet vodu, ale zrejme ml spatne pneumatiky ci co, voda ho strhla, protoze tekla docela prudce a on spadl dolu prednimi koly.

A koho tam nevidime, naseho Holandana, co jsme ho potkali v te kavarne den predem. Tak jsme se chvili bavili a rozhodli, ze te vody neni tak moc a ze jedeme. Predjeli jsme vsechna ta auta, co tam stala a dumala, co budou delat.

Nechali jsme napred jeho jet a pak jsme jeli take. Kdyz potom auta videla, ze jsme prejeli bez problemu, vydali se za nami take. A jelo se dal, mysleli jsme, ze uz to bylo posledni a ejhle, dalsi. To vypadalo trochu horsi, ale po chvili jsme se zase rozhodli, ze pojedeme.

V posledni chvili me napadlo Holandana vyfotit, kdyz projizdel vodou. Skoda, ze me to nenapadlo driv, ale kousek jsem ho chytila stejne.

A jelo se dal a jelo se. A pak byl stop. Totalni stop. Dal to neslo. Dalo se do deste a prselo a fronta aut byla dlouha a nevidelo se vubec, kde to konci. Bosse se sel podivat, ja ne, nemela jsem nic do deste a nechtela jsem byt mokra. Takova jsem byla. Jen jsem tedy slysela, ze voda byla asi tak 100-150m siroka a urcite tak metr vysoka. Takze to proste neslo ani 4WD, natoz nasim autem nebo na motorce. Bylo asi tak nejak kolem poledne.

Nastesti tohle nebylo uplne v pustine, ale byla tam malinka vesnicka a u silnice dokonce kavarna ci restaurace. Takze jsme meli opravdu kliku. Moci si sednout nekam, ne jen v aute. A dostat i neco k piti a k jidlu a i si neco koupit, protoze tam byl i maly stanek. Bylo to male a byla tam halda lidi, ale nevadilo, vesli jsme se, nacpani jsme byli. Byla to docela zjimava smes lidi, domorodci a turiste. Pro majitele to musel byt nadherny obchod. Bylo to proste, jako vsude v podstate v Maroku, zachod turecky, vedle mistnost pro ty, co se chteji modlit, proste bylo tam vsechno, co clovek potreboval vlastne.

Nasli jsme si tam misto, Holandan, jmenoval se Taco, si sedl k nam a dali jsme si napred kavu. Sice to trvalo, zmatek, halda lidi, vsichni neco chteli. Majitel si musel asi zavolat pomoc s vesnice, jinak by to nestacil. Varil se tam caj a kava a delali omelety a tagine a kazdy chtel to svoje co nejdrive logicky. My si davali vzdy kavu nus-nus (pul na pul) se tomu tam rika, kdyz se chce kava (na venkove nescafe, v turistickych mestech esspreso s mlekem). Je to pul kavy pul mleka. Tady nejak nemel mleko, dostali jsme jen nescafe, ale naslehane. Dal igelitovy pytlik na sklenicku a michal tak dlouho, az vznikla pena. Hrde se na me pak podival, jak se mu to krasne povedlo, tak jsem se musela smat.

Jeste jen se zminim tady o tomhle obrazku vpravo. Nedalo mi to a vyfotila jsem to, bylo to pred tou kavarnou, jako asi ze maji take kozu k jidlu. Lezelo to tam takhle celou dobu, co jsme tam byli, rano pak uz ale byla pryc. Tak by me zajimalo, jestli to pak jedli nebo co s tim. Byla to v podstate jen hlava a kuze, zbytek byl pryc, uz asi v tagine nebo v brise nekoho.

Bylo zajimave sedet tam a koukat na lidi, jak reaguji, vypadaji, co delaji a tak. Prisel tam take starsi par marokancu, ona skoro cela zahalena, moc ji videt nebylo. On ji posadil k nejazsimu stolu obicejem ke zdi, aby ji nikdo nevidel. A nechal ji tam sedet, sam sel nekam si povidat
ci co. Sem tam prisel, bud ji prinesl neco k piti, nebo k jidlo, zkontroloval a zase odesel. Takhle tam chudak sedela celou dobu az do nejakych sedmi osmi, kdy my jsme odchazeli.

Byl tam take americky par se synem, jeli do Marrakesche a meli pruvodce sebou. Ona byla by se dalo rict nafintena z dobre rodiny. Az smesne bylo, ze si najednou vyndala malovani a zacala se tam v te spine pudrovat a malovat a tak. Ruce mela celou dobu nahore, aby na nic nahodou nesahla a neuspinila se. Byli z Filadelfie, jak jsem se pozdeji dozvedela, kdyz jsme se dali do reci. Ale moc dlouho jsme se nebavili. Jen spis odkud jsou a kam jedou. A co my delali a budeme delat. A odkud jsme. To bylo tak vsechno.

Nekdy odpoledne prisli dva policajti „gendarmerie royal“ a ze zatim nejde jet ani dopredu, ani zpet, kdyby nekdo chtel, ze i ten posledni prejezd je ted neprujezdny. A ze snad do vecera … Tak jsme sedeli dal a jedli omeletu a pili caj a povidali a prochazeli se (ale ne moc protoze neustale prselo). Jednou se sel Bosse s Taco podivat k vode, jak to vypada a prisli, ze to je beznadejne. Tak jsme premysleli, co v noci. A ze snad nas nechaji sedet v kavarne, abychom nemuseli sedet v aute a mrznout. Protoze ze by bylo zrovna teplo se nedalo rict. Kolem nejak snad seste prisel jeden gendarmerie royal a ze cesta zpet je otevrena, ze asi 30 km odtud je mesto s hotelem a ze kdo chce, muze jet. Ale vpred to je stale nemozne, snad v noci nekdy.

Tak se nejaci lide zvedli, ze pojedou zpet. Nam se nechtelo, Taco take nemel chut. Rikal, ze ten posledni prejezd byl napinavy, ze ho proud strhaval cim dal vic, coz je take videt na fotce, ze uz je uplne vlevo. Pry kdyby to bylo sirsi, vzala by ho voda sebou. Takze on urcite zpet nejede. Ze si nekde postavi stan a tam zustane pres noc a rano snad uz to prujezdne bude. Prestane-li nekdy ale take prset. Bosse ze my budeme v aute, ja ale byla presvedcena, ze nas nechaji v kavarne pres noc. Ale rozhodnuti, ze zpet nejedeme, hotel bude precpany nejen lidmi odtud ale i dalsimi lidmi kteri jeste byli za nami a tech urcite byla spousta take. Americanka chtela jet zpet, ale pruvodce ji presvedcil, ze to je nesmysl, ze hotel bude plny atd. Tak si dala rict a objednala si uz podruhe jidlo. Coz neni rozumne, kdyz neni po ruce poradny zachod a voda a tak, brisni potize v tech podminkach nemusi byt nic prijemneho. Radeji trochu hlad nez potize. Mezitim Bosse nekam s Tacem zmizel a za chvili prisli, ze budeme mit pokoj nekde v te vesnici a ze se tam pojedeme podivat. Tak jsem zajasala, ze to je fajn, ze by to clovek zvladnul sedet tady, ale pokoj s posteli je lepsi. Haha, s posteli, to jsem si myslela jeste.

Tak jsme jeli, jeli s nami tri jeste co tedy nam meli ukazat, kde to je. Byla uz tma, stmivalo se kolem seste hodiny. A clovek preci jen nezna poradne Maroko a i kdyz vi, ze bezpecne je a lide hodni, tak preci jen nejaky ten cerv hlodal. Navic jeste jeden z tech muzu me zacal objimat, sedela jsem vzadu, protoze vepredu sedel jeden, co ukazoval Bossemu cestu. Pritom jeste to byl takovy mladoucky, tak jsem si rikala, cococo, coz on nejak poznal. A hned ze se nemusim bat, ze jsou hodni lide a ze se nam nic nestane a tak. Tak jsem se uklidnila, ale preci jen to bylo zvlastni proste.

Prijeli jsme k jednomu domku, tak jsme sli dovnitr. Byla tam, tak moc videt nebylo. Byl tam dvorek a troje dvere. Jedny do pokoje, druhe do kuchyne, treti na toaletu – haha.

Cementova podlaha, na ni koberec, deka a pak dve deky na prikryti a halda polstaru. V kuchyni trochu nadobi a jinak nic, jak je videt. Stejne jsme neplanovali tam varit, ze jo. Ale byla tam plynova bomba a tak jsme si ji vzali, ze to budeme mit jako kamna, abychom meli trosicku tepleji. Fouaklo a tim padem i dovnitr, protoze zadne tesneni logicky, nic.

Tak jsme rekli, ze jo, ze to vezmeme. Tedy Bosse napred, ze ne, ze nenechaji-li nas v kavarne pres noc, budeme spat v aute, ale ne na cementove podlaze. Ja ale ze radeji na cementu, nez mrznout celou noc v aute, nemit jit poradne kam na zachod, cim se prikryt atd. Takze nakonec se mnou souhlasil. Ten clovek, byl mlady, co nam to pujcoval, on tam bydlel normalne sam. Nechapu jak v tom muze bydlet, nebo ze si to nezaradil, no. Ale asi nemel na to nebo co ja vim. V kazdem pripade to bylo od neho hodne, byt vedel, ze mu logicky neco zaplatime, tak stejne. Pak jsme jeli zpet do kavarny, ze se jeste trochu najime a napijeme neceho a poprejeme Tacovi dobrou noc a ze bud se rano uvidime anebo take uz ne. Dal mi jeho emailovou adresu, ze mu poslu fotky a on ze je da na svou webstranku, kde pise o svem africkem dobrodruzstvi a kterou bude pravidelne doplnovat behem sve cesty.

Dali jsme si omeletu a jeli potom zpet do naseho prepychoveho hotelu. Upravili jsme si loze, ja se sla “„umyt“ a pak jsme sli spat. No, bylo to tvrde, ale az na to, ze jsme se parkrat v noci budili bud tim, ze to bylo mirne tvrde, nam byla zima, nebo jeden vystrkoval druheho z loze, bral deku a tak, spali jsme do osmi hodin dokonce. Kdyz jsem se tak sem tam v noci budila, slysela jsem, jak prsi a tak jsem vse videla cerne, ze tam budeme jeste jednu noc nebo tak. A ze se nedostaneme vcas do Agadiru a letadlo nam uleti. Ale jinak to byla nadhera, byt v tom domku nez sedet v kavarne celou noc anebo v aute, uch. To by nebylo prijemne.

29/10

Rano jsme se vzbudili tedy kolem te osme hodiny. Vysli jsme ven se podivat a koukame, ze vsechna auta uz jsou pryc. Tudiz silnice uz prujezdna je a my muzeme pokracovat. Bylo docela slusne, chladno sice po ranu, ale sem tam modra obloha a nevypadalo to na to, ze by jeste melo prset. Zabalili jsme a jeli k te kavarne, abychom jednak predali klic od domu a jednak jestli je otevreno tak si dali alespon caj. Vesli jsme dovnitr, tam clovek spal na pohovce zabaleny do dek. Jinak nikde ani noha. Vlezla jsem do kuchyne se podivat, je-li tam nekdo. Jen jedna zena, sedici na bobku na podlaze, pred sebou na zemi hodne velky plechovy kastrul – drez to mel byt. A tam myla nadobi, nezavidim ji to. Ale tak se tam myje nadobi a tak se mylo nadobi i napr. v kdysi davno chude Italii. Umyli nadobi, vodu vylili na zem, protoze to byla jen udusana hlina.

Zacala jsem na ni anglicky, ona ale pochopitelne umela asi jen berbersky. Ale ze chceme caj rozumnela a dala varit vodu. Davali jsme ji klic, coz take pochopila, ze tedy jsme to my, co jsme spali tam nekde. Sla do kavarny, vzbudila muze leziciho na pohovce a dala mu klic. Tedy muz lezel dal, jen vystrcil ruku z pod deky, vzal si klic a chtel spat dal. Bosse mu strcil do ruky nejake penize, takze to kdyz citil, tak vystrcil i hlavu, podival se na nas, podal Bossemu ruku, neco zazbrbla coz asi bylo dekovani, my jsme podekovali take. A on zase zalezl cely pod deku a spal dal.

My jsme vypili caj a dali se na cestu. Kdyz jsme sjeli dolu k rece, po vode skoro ani pamatky, jen takovy praminek tam tekl. To by clovek nerekl, den predem naprosto neprujezdne, ted to tam jen tak cmrndalo.

Puvodne jsme planovali jet dele az do jednoho mesta Tazenakth se jmenuje, kde jsme chteli prenocovat. Jenomze to jsme nevedeli jeste, ze tedy budeme proplouvat rekou a tak. Tak jsme se rozhodli, ze pojedeme jen do Quarzazate, asi tak 70 km odtud, tam maji hezke a dobre hotely a tam se zrekreujeme, osprchujeme a tak. Puvodne jsme tam vubec nechteli zustat, jen projet. Byli jsme tam uz dvakrat a tam vubec nic neni. Stare mesto pryc, jen tam zustal krasny kasbah tedy. Je to jinak nove v podstate, jedine co se mi libi je, ze se to snazi stavit ve starem stilu stejne. Nasli jsme sice neco jako sidliste, kdyz jsme tam pozdeji tak jezdili, ale tam clovek tam moc nezabrousi jako turista.

Cestou se nam nic zvlastniho neprihodilo. Prijeli jsme do Quarzazate, jeli hned do jednoho hotelu, kde jsme byli uz kdysi poprve kdyz jsme byli v Quarzazate. Bylo nejak kolem jedenacte hodiny, jeste nebyli pokoje uklizene, ale ze nam jeden hned uklidi. A zvedavi, jake to bylo, kdyz jsme rikali, ze jsme uvazli.

Kdyz jsme se tedy dali doporadku, zajeli jsme napred na nejake jidlo. Meli jsme docela hlad, kdyz jsme ani nesnid

další cestopisy

    Cestopis měsíce

  • Maroko 2012

    Výlet na sever Afriky byl onehdá vlastně spíše náhoda. Vybírali jsme s přítelkyní Janinou mezi třemi destinacemi. Nakonec jsem losoval a Maroko vyhrálo. V únoru 2012 jsme tedy začali zkoumat a rozhlížet se jak nejlépe cestu realizovat. Volba nakonec více

  • Tangier

    Cetla a slysela jsem mnoho protichudnych nazoru a protoze jsem se pohybovala zrovna på Iberijskem poloostrove, rozhodla jsem se zajet tam na 3 dny a ukazalo se, ze to byla dobra volba. více

Komentáře
0
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@